No jo, ženská za volantem,…

„No jo, ženská za volantem,…“ pomyslel si pan Radana ve chvíli, kdy již poněkolikáté na poslední chvíli prudce dupnul na brzdu a tím v nejvyšší čas zabránil srážce svého auta s vozidlem před ním.

„No jo, ženská za volantem,…“ pomyslel si ve chvíli, kdy byl nucen udělat myšku.

„No jo, ženská za volantem,…“ pomyslel si ve chvíli, kdy jím předjížděné vozidlo nepřibrzdilo a on tak musel hodně dupnout na plyn, aby se stihl zařadit dříve, než dojde ke kolizi s vozidlem přijíždějícím v protisměru.

„No jo, ženská za volantem,…“ pomyslel si ve chvíli, kdy se dočkal netrpělivého troubení auta za ním, jemuž se nelíbil jeho příliš pomalý rozjezd, když na semaforu naskočila zelená.

„No jo, ženská za volantem,…“ zoufal si, když oslněn protijedoucím vozem málem skončil v příkopě.

„No jo, ženská za volantem,…“ zaúpěl, když při objíždění cizího vozidla zaslechl skřípavý zvuk, to jak se o sebe obě auta otřela.

„No jo, ženská za volantem,…“ supěl netrpělivě, když kolonu zastavila jakási havárie blokující jízdní pruh.

„No jo, ženská za volantem,…“ zaznívalo z jeho úst znovu a znovu, kdykoliv se na silnici během jízdy připletl k nějaké šlamastyce. A to bylo věru hodně často. Skoro každých pár metrů, jež se svým automobilem popojel.

„No jo, ženská za volantem,…“ zoufal si. A to až do chvíle, než mu ruply nervy, zajel ke krajnici a auto odstavil. Už toho měl vážně plné zuby. Už vážně radši půjde dál pěšky. Protože to víte, taková ženská za volantem…

„No jo, ženská za volantem,… To by bylo terno! Ovšem… Sakra, proč dneska musím řídit já? Proč není za volantem jako obvykle ta moje ženská? Ta jediná, kdo opravdu umí v naší rodině řídit.“