Nikdy víc

Stál na vratkých nohou a oprávněně se obával pádu. Všechno se s ním totiž houpalo, chvíli ze strany na stranu a poté pro změnu zpředu dozadu, a on se kymácel v zoufalé snaze udržet rovnováhu a nesvalit se. Navzdory své snaze to ustát ale již stejně několikrát upadl a jen nemotorně se stále znovu a znovu zvedal na nohy.

A nestabilita nebyla jeho jediným problémem. Problém měl totiž i se zrakem; protože vše kolem něho bylo tak jaksi až neskutečně kalné, rozmazané. Z mléčného neprůhledna se mu tu a tam před očima zjevil nějaký předmět, aby se ale vzápětí opět rozplynul v neproniknutelné mlze.
Hlava se mu motala a on se ne a ne na něco pořádně soustředit. Zcela zřetelně vnímal jenom to, že nic zcela zřetelně nevnímá. Brrr!
A co mu teprve dělal žaludek! Měl tento jako na vodě a nemalé úsilí bylo třeba vyvíjet k tomu, aby ho neměl až v krku. Přesto se však chvílemi neubránil dávicímu reflexu a jím pozřené a vypité už dávno vyšlo zpět v protisměru, jinudy, než příroda původně zamýšlela.
Prostě byl v prekérní situaci, v politováníhodném stavu. A dušoval se, že už se nikdy nezachová tak, jak se zachoval tentokrát. Už nikdy se k něčemu takovémuto nepropůjčí. Už nikdy se nenechá ukecat a takhle zřídit. Už nikdy…
Už nikdy se za takto nevlídného počasí nenechá zlákat k plavbě na výletní lodi.