Nevážně o kůži

Kůže je pro člověka, jakkoliv se to možná na první dojem nezdá, stejně důležitým prvkem jako součástky uložené uvnitř tělesné schránky. A někdy bývá dokonce tím na člověku nejdůležitějším, alespoň tedy z pohledu skinheada či jiného rasisty, pro kterého nehraje ani tak roli to, co nosíme ve svém srdci, případně žaludku a střevech, jako to, jakou se jeví být právě barva kůže.

Kůže je však důležitou i pro ostatní spoluobčany a ať si to tito uvědomují či nikoliv, nejednou už pocítili význam kůže i na vlastní kůži. Případně byli rádi, že nebyli v kůži někoho jiného, z jehož osudu jim až naskakovala husí kůže, pokud tedy neměli hroší kůži.

Kůže je pro člověka vlastně jakýsi zdánlivě banální obal, něco jako když kupříkladu v samoobsluze vložíte rohlík do mikrotenového sáčku. Ta banálnost je však skutečně jen zdánlivou; vždyť si jen zkuste představit, jak by vám bylo, kdybyste byli bez ní nebo byl místo kůže užit nějaký jiný materiál, kupříkladu k obdobnému účelu pány občas lokálně užívaná latexová ochrana. Nebo koženka, která sice zní tak podobně, ale rovněž by nebyla právě optimálním řešením.

Kůže je prostě kůže a ničím ji nenahradíte, i když se mnou právě v tomto okamžiku nebudou chirurgové zabývající se kožními transplantacemi tak docela souhlasit. Vezměte si kupříkladu, jak by vám bylo, kdybyste místo ní měli kovové brnění, želví krunýř, kůru jako strom nebo dejme tomu igelit. Jak by vám bylo, hladili-li byste v roztoužení svou životní partnerku s povrchovou úpravou typu kaktus nebo svého struhadlovitého miláčka. A s trochou fantazie se shodneme, že by se našly i jiné ještě více odpuzující možnosti.

Na rozdíl od právě zmíněného je kůže v podstatě tím nejvhodnějším materiálem, kterým nás příroda mohla obdařit, i když ani ona, pochopitelně jako vše v životě lidském, není tak docela dokonalou.

Kůže nás halící se skládá ze dvou vrstev, a sice z pokožky a škáry. Nikoliv škváry, která se na našem těle může vyskytovat leda tak po rozplácnutí se na hrubém povrchu zemském, ale škáry, což je navzdory podobně znějícímu názvu něco zcela jiného. Škára je to, co se ukrývá na spodní straně a je zpravidla ukryto před našimi zraky, a pokožka to, co se naopak nachází na povrchu a co více či méně vystavujeme na odiv veřejnosti, a sice v závislosti na vnější teplotě, počtu přítomných a vztahu k nim a dalších faktorech, jež tu však nebudu nyní podrobněji rozvádět.

Ačkoliv však má pokožku a škáru každý z našinců, je nutno zdůraznit, že není kůže jako kůže. Existují tu větší a tu menší odlišnosti mezi různými etnickými skupinami a vlastně i mezi jednotlivci náležejícími k jedné a téže rase.

To, čím se liší kůže lidí asi nejvíce, bývá její barva. Což je zapříčiněno přítomností pigmentu neboli kožního barviva, které určuje, zda je člověk kupříkladu běloch, černoch nebo rudý bratr. Pigment však odlišuje nejen jednu takovouto skupinu od druhé, nýbrž i jedince téže rasy navzájem, tvoříce na jejich tělesné schránce různě početné pihy různých odstínů, tvarů a velikostí nebo zbarvujíce je v závislosti na délce pobytu na slunci. Případně je odlišnost kůže zapříčiněna i absencí pigmentu, kterážto se projevuje ve formě albinismu.

Prvkem do jisté míry pihám podobným a více či méně často se na naší kůži objevujícím jsou pak různé typy kožních nádorů. Tyto jsou asi tím nejméně vítaným na kůži se vyskytujícím elementem, což mi snad potvrdí i dámy strádající při častých depilacích, z jejichž úst lze zpravidla daleko častěji slyšet nářek nad ochlupením než nad nádory. Takové nádory jsou v podstatě dvou typů, a sice benigní a maligní, neboli ty neškodné a nanejvýš celkovou vizáž kazící a ty, které jen vyčkávají příhodného okamžiku, aby člověka zahltily metastázami a skolily ho. Jedinou útěchou nám tu snad budiž, že v tomto ohledu již pokročila lékařská věda dosti kupředu a že lékaři dokáží nebezpečný nádor rozpoznat a při včasném odhalení ho člověku prostě ufiknou a je klid. Mám na mysli ten nádor, nemravové!

Dalšími výrůstky na povrchu kůže je pak již výše nakousnuté ochlupení. Podobně jako v otázce pigmentu je i toto individuální, a to jak co se zbarvení týká, tak i pokud jde o četnost a lokalizaci výskytu. Jestliže za dávných časů to bylo jednodušší, protože každý jedinec byl chlupatý od hlavy až k patě a nikdo tedy nikomu nemohl závidět, dnes je situace zcela odlišnou, a to jak globálně, tak i zcela individuálně.

Máme tu jedince, mající hlavu pokrytu hustým porostem, stejně jako osoby v těchto partiích podobné Sahaře. A máme tu jedince, kteří se dobrovolně zřekli vlastnictví tohoto porostu a naopak jedince, kteří absenci hustého pažitu zde více či méně kompenzují parukami či příčesky.

Máme tu osoby pyšnící se knírem či dokonce mohutným plnovousem, ježto se vyskytují takřka bezvýhradně v řadách mužů, i jedince více či méně obdobný porost postrádající, ke kterýmžto patří především představitelky pohlaví ženského. A obdobně je tomu s výjimkou rozkroku i v otázce ostatních partií těla, kde jsou naše něžné polovičky vesměs přírodou ochuzeny a nejen to – samy se nejednou dobrovolně (i za cenu potrápení v kůži se rovněž nacházejících nervových zakončení) zbavují i toho mála, které jim bylo dáno, a to nikoliv proto, aby okolí daly najevo tento hormonálně předurčený handicap, ale právě naopak proto, aby po jejich hladkém těle daleko pravděpodobněji sklouzl nějaký ten obdivný či závistivý pohled. A je pak trochu paradoxem, že právě ženy, tak často na hlaďoučkém těle bez chloupku tak bazírující, jsou těmi, kdo zároveň tolikrát toužívají po nějakém tom kožíšku či přímo kožichu na sebe.

Součástí kůže jsou dále i žlázy potní a mazové, neboli ústrojí skýtající jedinci užitek a soužení zároveň. Takové potní žlázy nás na jednu stranu v pravý okamžik ochladí a zabrání krůpějemi potu v upečení se zaživa, odstraňujíce zároveň z těla škodliviny, na straně druhé však poskytnou mikroorganismům na našem těle si lebedícím ideální prostředí k rozmnožování, díky čemuž se nás nejednou i navzdory kosmetice straní celé okolí a díky čemuž rovněž leckdy již na dálku poznáme třeba bezdomovce. Žlázy mazové nám pak zajišťují pleť vláčnou, nerozpraskanou suchem a nešustící jako uschlé listí stromů, ovšem na druhou stranu… Však to více či méně znáte.

Kůže však není jenom to hebké a měkoučké, ale i to hrubé a tvrdé, bez čehož si jednu část lidstva nedokážeme představit a co je naopak pro druhou část našeho živočišného druhu dosti nemyslitelné. Tedy mozoly a puchýře, které šlechtí člověka pracujícího, dokazujícího tím, že není líná kůže, a tak jaksi nepatřičně jsou naopak vnímány třeba u šlechtičen. V jednom případě však i osoba po kůži velejemné toužící a za tímto účelem se četnými kosmetickými preparáty cenově leckdy i zlato předčícími potírající akceptuje i ztvrdlé výrůstky z kůže pocházející, ba co víc, dbá o ně více než leckterý natěrač o stěny – a sice nehty. Které jsou jedinými kožními výrůstky celým lidstvem snášenými, ježto si ani žádná z dam nevytrhává podobně jako výše zmíněné chloupky.

Naopak kožními projevy vesměs všeobecně nevítanými bývají nejrůznější vyrážky, ekzémy a popáleniny, jichž se většina jedinců snaží vyvarovat. Tyto nepopulární jevy mají rádi snad jedině kožní lékaři, kteří díky nim dokáží sedřít z kůže buď pacienta, nebo zdravotní pojišťovnu, nebo hypochondři, kteří v tomto dokáží nalézt bohatou inspiraci pro svou vášeň.

Ať už však je naše kůže jakoukoliv, buďme nakonec rádi, že ji máme. Nebýt jí, mohli bychom si sice snadno namazat třeba chléb vlastním podkožním (a bez ní tudíž povrchovým) tukem, ovšem současně bychom si svými špeky pravidelně promastili oblečení. Nic by nás nechránilo ani před chladem, ani před deštěm, a je těžko říci, jak by se třeba vyjímal make-up na mimických svalech. A to už vůbec nemluvím třeba o tom, že by nás po světě neproslavily osobnosti typu Magdalena Kožená či Viktor Kožený.