Nepřekonatelná přitažlivost

Zamlouval se jí už na první pohled. A slovo „zamlouval“ není docela výstižné. Prostě jí padl do oka, jakmile jí padl do oka, jakmile jej poprvé uzřela. Jak jen byl krásný, jak jen po něm vzápětí začala prahnout!

Ovšem rozhodla se vzdorovat pokušení. Protože přece není nějaká…, aby se na něj lačně vrhnula a dala tak najevo, jakou pro něj znenadání měla slabost.
Prošla nevšímavě kolem něj. Samozřejmě naoko nevšímavě, protože po něm nemohla tajně nepokukovat. Házela po něm očkem, ale jenom kradmo, aby si toho nikdo kolem ní nevšiml.
Prošla okolo a zahnula za roh. Náhodný kolemjdoucí tak tuto její touhu nejspíše ani nepostřehl, její zamilovaný pohled zůstal přihlížejícím skryt, utajen. Jako by prostě prošla kolem naprosto nezajímavého objektu.
Ovšem kdyby se někdo z lidí kolem o dění na ulici opravdu zevrubně zajímal, neuniklo by mu, že dotyčná nebyla ani zdaleka tak netečnou. Protože poté, co zahnula za nejbližší nároží, nezamířila pryč. Ani náhodou. Obešla celý blok domů a poté se, jakoby náhodou, ocitla opět tam, kde ho prve uviděla.
A opět prošla kolem zdánlivě lhostejně. Ovšem její nitro nebylo vůbec lhostejné. Naopak. Vřelo to v ní, srdéčko jí bušilo při pomyšlení na něj a zejména při opět jakoby náhodném pohledu jako pominuté, a i kdyby chtěla, sotva by se na něco jiného soustředila. Vše jí bylo lhostejné, vše kromě něj.
Opět mu odolala a zmizela volným krokem za rohem. Aby se, stejně jako před několika okamžiky, po kolečku kolem bloku vrátila. Kdyby si jí někdo všiml, možná by ji měl za zmatenou či sklerotickou, vida ji, jak se stále znovu objevuje na týchž místech, jak tu zdánlivě hloupě krouží. Ovšem nikdo si jí nevšímal. A tak po něm opět mohla hodit očkem.
A jeho magická přitažlivost byla silnější a silnější. Silnější než ona. Navzdory přemáhání se mu byla stále blíž a blíž, nenápadnými krůčky se k němu přibližovala. Ne, odolá mu, odolá, musí odolat!
Ovšem bylo to silnější než ona. Ač se vzpouzela, seč jí síly stačily, už brala za kliku prosklených dveří, aby se k němu přiblížila. A byla blíž a blíž a blíž.
„Odolej pokušení,“ říkal jí rozum, avšak pudy ho přehlušovaly svým „vem si ho, vem si ho,…“.
A pudy nakonec zvítězily. Přistoupila až k němu, ukázala na něj a pak rezignovaně a nadšeně zároveň nahlas řekla proti ní stojící paní v plášti, že by ho chtěla. A už za pár okamžiků byl její. Jen její. Přitiskla k němu lačně své rty… a vše bylo ztraceno. Zase podlehla!
Podlehla jemu a vzápětí i výčitkám svědomí. Jestli to takhle půjde dál, nikdy nezhubne. Celou cestu domů si pak v duchu vyčítala, že opět neodolala. Jemu. Zákusku za výlohou místní cukrárny.