Nejsem žádný schizofrenik!

Vážně, věřte mi to. Nejsem vůbec žádný schizofrenik. V tomto ohledu jsem si dost jistý. Protože to říkám nejenom já… Říká to i ten vtíravý hlásek mého druhého já ukrytého někde v hloubi mojí hlavy. A když to říkáme dva…

Ale vážně! Nejsem schizofrenik. Jen jsem vyrůstal v té době, ve které mi bylo dáno vyrůstat, a tak jsem byl, jakkoliv ne úmyslně, učen číst mezi řádky. A byť se změnil režim, nejednou je dodnes mezi řádky neviditelným písmem napsáno mnohé. A leckdy je více toho mezi řádky než na řádcích samotných.

Protože to zkrátka leckdy leckomu vyhovuje. Zpravidla těm mocným; ale i těm moc postrádajícím, kteří si prostě neradi lámou hlavu nad tím, co je jim proti srsti a co by jim hlava stejně nebrala, i kdyby jim to bylo naservírováno jako na podnose.

A tak jsem vděčný našim politikům za jejich názory, jež prezentují od chvíle, kdy spatřilo světlo světa téma uprchlických kvót. Jsem vděčný našim politikům za to, že snad bez výjimky tvrdí jedno a totéž. Že si rozhodně nenecháme „Evropou“ diktovat. Že chápeme, že je s oněmi uprchlíky svízel, ale nechceme, aby nám někdo někoho prostě strčil na naše území a řekl „starejte se“. Že pokud se rozhodneme nějaké uprchlíky přijmout, pak to má být jedině na základě ryze dobrovolného rozhodnutí. A nikdy jinak.

A čím větší čísla od Evropské komise padají, tím jsem našim politikům vděčnější. Protože si asi ještě vzpomenete na to, jak se situace vyvíjí. Ještě před nedávnem to bylo jen nějakých víc než pět set „kousků“, které jsme si měli povinně vzít. Pak to vcelku nečekaně stouplo na 1328 a než jsem se nadál, už to má být 1328 + 525, tj. přes osmnáct stovek. A tak jsem čím dál vděčnější našim politikům, kteří již od počátku říkali „ne“. Protože kdyby se bývali nechali zviklat k souhlasu s prvním číslem, bál bych se, že mohou povolit znovu. Ovšem oni nepovolují, ať si Evropa navrhuje, co chce. Hurá!

Jenže je tu ten protivný vnitřní hlásek, který mi nedá pokoje. Který mi co chvíli mluví do mých věcí a občas mne úplně opanuje. A opanoval mne i nyní. Našeptává mi, abych našim politikům nevěřil. Že mají stejně ohebné páteře jako v jiých případech a i nyní jde o pouhou habaďuru na prostý lid. Na podraz, který je chystán, na komplot. Protože co když je to jinak, než se  zdá?

Nebylo by tomu tak poprvé, kdy se bude krmit vlk a koza zůstane, byť jen naoko, celá. Evropa se chce zbavit uprchlíků, avšak je předem jasné, že kdyby naši politici kývli, spáchají tím politickou sebevraždu, protože tohle by jim naši lidé neodpustili. Jak z toho ven? Že by snad…? Ano. Navrhne se malé číslo a politici budou proti. Pak se řekne víc a budou zase proti. Řekne se ještě víc a budou se vzpouzet. A nakonec, až vášně trochu opadnou, přijdou se „spásným“ řešením. Že „přesvědčí Evropskou komisi, aby nám těch uprchlíků přidělila méně“ a ty, jak rovněž zaznělo, přijmeme dobrovolně, nikoliv povinně. Jenom těch… řekněme třeba těch třináct set. Evropa se zbaví „našeho podílu“, jak chtěla, naši lidé zaskřípou zuby, ale naši politici na svých vysokých postech spokojeně přežijí. Protože „udělali něco pro naše lidi“. „Prosadili maximum možného“. „Nebýt jich, bylo by ještě hůř“.

Protivný druhý hlásek v mojí hlavě! Jak ho jenom zaplašit?

Už to mám!

„Ale Evropa nám přece slíbila za každého uprchlíka příspěvek šest tisíc euro! A to rozhodně nejsou peníze k zahození.“ Aspoň pokud tedy člověk vidí jenom tu kopičku bankovek, již našinci vydělávají v průměru nějakých půl roku. „Takže i kdyby se k nám snad nějaká kvóta imigrantů nakonec dostala, nebude to přece tak zlé. Takže mi dej pokoj, ty vemlouvavý druhý hlásku v mojí hlavě! I tak by to naši politici u mne měli dobré. I tak by naší zemi prospěli.“

Jenže on se ten protiva hlásek v mojí hlavě nechce vzdát. Ne a ne zmlknout. Hned se chápe nadvlády nad mou myslí a znovu se vtírá.

Že prý je těch šest tisíc euro sice dost, jenže mám prý vzít v potaz třeba to, že takový imigrant u nás musí někde bydlet. A zkuste mu sehnat za nějakých těch v přepočtu řekněme 160.000 korun střechu nad hlavou! Dostaneme šest tisíc eur, ovšem jen za ubytování na takové úrovni, abychom nebyli pranýřováni za diskriminaci, dáme několikrát tolik. Pak jsou tu výdaje za azylový proces, vydržování si imigranta po dobu vyřizování jeho přijetí, jazykové kurzy, integrace, sociální dávky, pomoc při zařazení do pracovního procesu, možná i z pohledu našeho sociálního systému ošemetný důchod bez pro naši zemi odpracovaných let,… Těch šest tisíc je pakatel, za který podle mého druhého, vnitřního hlásku není důvod děkovat. Je to slabá náplast na velkou bolístku.

Ale což! I kdyby nám sem nakonec nějaké uprchlíky vnutili a my na ně navzdory „evropské dotaci“ dopláceli, aspoň něco dostaneme. Aspoň z toho nevyjdeme tak docela s prázdnou. Pomůžeme a bude nám pomoženo.

Jenže ta mrcha je v mojí hlavě a už si zase mele svou. Že prý kdo že mi to pomůže? Kdo že mi dá těch šest tisíc? „Ty dostanu od Evropy, moulo!“ říkám mu jednoznačně. Jenže on se nevzdává. „A kdo je to ta Evropa? Uvažuj!“ A já uvažuji. Ouvej!

Evropa, to jsme přece i my! A evropské peníze, to jsou i mé peníze.

A tak je na světě parádní „schýza“. Jsem rozpolcen a pere se to ve mně natolik, že už se v tom ani sám nevyznám. Asi by to chtělo psychiatra. Protože už to nezvládám. Už mne zcela opanovalo mé druhé já. Ten zlotřilec, který mi říká to nikdy nikde nevyřčené.

Že tu možná už co nevidět budeme mít hordu nevítaných uprchlíků, za něž budeme muset být vděčni, protože mohlo být i hůř. Za které dostaneme od Evropy peníze, ovšem tytéž peníze, které zároveň předtím sami Evropě odevzdáváme.

A spokojeni s tím budeme víceméně mnozí. Skutečně však jenom ti politici spolčení s „Evropou“. Kteří „stojí na naší straně“ a prý „hájili, hájí a budou hájit naše zájmy“. Tedy hlavně ty své.