Nedoběhl

Stalo se to za časů, kdy se ještě vesměs neběhalo jako dnes pro zdraví, ocenění nebo prostě pro pocit vlastního vnitřního uspokojení. Běhalo se tehdy sice moc a moc, ovšem důvody to mělo jiné.

Za oněch časů běhal kdekdo. Především po obchodech ve snaze ukořistit něco z oblasti nedostatkového sortimentu. Běhalo se po krámech ve snaze sehnat třeba negumové nebo alespoň gumové pečivo a mléko v pytlíku, obchody se ale obíhaly i pro dosažení vyšších cílů, jimiž byly kupříkladu pomeranče, banány, lískové oříšky, Rubikova kostka, játra, uherák,… A že se tehdy lidé něco naběhali!

Stejně jako se naběhal i on, hrdina tohoto článku. Člověk, jenž byl i bez soudu odsouzen k povinnému žití v této zemi, obehnané ostnatým drátem železné opony. I on běhal. A věru se něco naběhal!

Jenže jemu na rozdíl od homogenní šedé masy zvané pracující lid nebyl osud příznivě nakloněn. Jeho předci totiž zběhli před nacisty na nesprávnou světovou stranu; a to si naběhli! Oni i on, jejich potomek a dědic jejich „hříchů“.

Vyběhli s ním za jeho života odevšad. Protože to víte… špatný kádrový posudek v éře soudruhů… S takovým vyběhli všichni byť i jenom trochu zajímaví zaměstnavatelé, nemající zájem mít na svém štítě takovouto „skvrnu“, vyběhli s ním na všech úřadech, kde se poslušnému lidu přiklepávala nějaká ta nadstandardní blaha. V pořadnících jej předběhl kdekdo s neposkvrněným curriculum vitae, vše, co nebylo garantováno zákonem, pro něj bylo během na velmi dlouhou trať.

Dlouhá léta žití trávil v poklusu. Běhal od čerta k ďáblu, ovšem nikde neutekl svému osudu špatně zapsaného občana s ještě horším kádrovým posudkem. A byť byl jedincem plným sil, i jeho jednoho dne ono věčné běhání vyčerpalo. I jemu jednou definitivně došly síly, jichž nikdo nemá nekonečně.

A tak se jednoho dne odhodlal zaběhnout ten největší ze svých závodů.

Dlouho se na tento strastiplný závod připravoval, dlouho sbíral síly i v oné době logicky nedostatečné a nedostupné poznatky. Dlouho plánoval, přemítal, hloubal, ale také snil. Snil o tom, jaké by bylo ten závod závodů vyhrát.

A pak tu byl onen den. Den, kdy se rozhodl do toho šlápnout. Den, jenž měl být tím největším. Pro což učinil vše, do čehož vložil všechny síly, o něž jej panující režim dosud nestihl připravit.

Běžel a běžel. Kličkoval, uhýbal viditelným nástrahám, přelézal, přeskakoval. Jeho kůže se rozdrásána kdejakou větví či jiným ostrým hrotem pokrývala šrámy a barvila krví, ale běžel, nemaje v úmyslu ani na okamžik polevit. Protože „kdo chvíli stál, už stojí opodál“, jak se říkávalo.

Musel ten závod běžet jako o závod. Nesměl dopustit, aby byl některým ze svých soupeřů dostihnut, musel být nejrychlejším z nejrychlejších, aby dosáhl vysněného cíle.

Běžel dlouho a úporně. Běžel s větrem o závod, ovšem… do cíle už nedoběhl. Protože ani neměl doběhnout. Trasa jeho závodu byla úmyslně takovou, aby nevyhrál svůj závod. Závod o lepší život.

Souboj s těmi, kdo na rozdíl od něj ona místa znali, byl marný. Ani nejrychlejší člověk neběhá rychleji než na něj poštvaný pes. Zejména stojí-li mu v cestě ostnatá hradba, jež mu též nemá dopřát vítězství.

Běžel svůj životní závod. Aniž to předem věděl, ačkoliv to mohl tušit, běžel ho naposledy. A…

Nedoběhl.

Svůj největší závod prohrál.

Tam někde v západním hraničním pásmu. Tam někde u drátů železné opony. Tam, kde kulky ze samopalu byly rychlejší. Mnohem rychlejší než on. Nezběhl, nepřeběhl.

A jenom čas běží dál. Čas, kvůli jehož běhu stále častěji zapomínáme na ty, kteří tam podobně našemu hrdinovi také nedoběhli.