Nechápu proč

Vycházím s kuropěním ze svého bytu s úmyslem přemístit se na pracoviště. Tak jako každý pracovní den. Tlačítkem přivolávám výtah a vstupuji do něj za účelem cesty do přízemí.

Ve výtahu stojím v koutku, navzdory doporučení výrobce, že je záhodno kabinu zatěžovat rovnoměrně. Uprostřed se totiž na podlaze skví ve vší své „kráse“ čísi večeře. Tedy vlastně už ne tak docela večeře, protože tato strava už zjevně určitou částí trávicího traktu prošla. Ovšem jenom částí, než nabrala zpětný chod přičiněním lihové příměsi, dosud se z tohoto linoucí. Snažím se příliš nedýchat, aby mne neopanoval nutkavý pocit osobně přispět svou trochou do mlýna. Ještě že to mám jen několik pater a nemusím tudíž příliš dlouho setrvat v nevelkém prostoru s čímisi pozůstatky zjevně nezvládnuté oslavy.

Procházím chodbou a mířím ke vchodovým dveřím domu. Otvírám je a jsem rád, že jsem na čerstvém ovzduší. S hlavou vztyčenou k nebesům lačně lapám po dechu a zároveň mi noha podkluzuje v podobné natrávené kaluži přímo před vchodem. Na noze mi ulpívá jakási nahnědlá hmota zředěná takzvaným tekutým chlebem. Aspoň že jsem do toho neupadl – z podrážky se to přece jenom cestou setře.

Chodník vedoucí k zastávce MHD je lemován zlatým deštěm, vonícími keříkovými růžemi, nízkými jehličnany, exkrementy a zvratky. Inu, hospoda je odtud coby kamenem dohodil.

Nasedám do trolejbusu. Ráno je kalné. Stejně kalné jako mžourající zraky jednoho ze spolucestujících na protější sedačce. Hlava mu padá únavou, ovšem jaksi jinou únavou, než je tomu u cestujících směřujících na svá pracoviště. Hlava mu padá na prsa a zbytek těla se hroutí tu doprava a tu doleva. A chrápání se rozléhá celým vozem, zaplněným odérem pramenícím z téhož jedince. Tedy jen do chvíle, než akustický projev spánku nečekaně náhle ustává, jsa nahrazen zvukem jiným. Zvukem, před nímž snad každý raději instinktivně ucukne. Pokud má tedy kam ucuknout a pokud má na toto čas. Vcelku elegantní dáma proti němu, kryjící si dosud s opovržlivým pohledem nos kapesníkem, nemá ani čas, ani místo. V jejím klíně spočívá obsah žaludku opilcova. Veškerá její důstojnost je rázem ta tam a chabou útěchou jí může být zamumlání snad jakési omluvy ze strany opilcovy, který se prodírá, podoben námořníkovi na rozbouřeném moři, ke dveřím dopravního prostředku ve snaze vynést ven vše, co v sobě ještě udržel. Padá ze schůdků a zůstává bezvládně ležet v tratolišti krve. Kdosi z okolostojících volá sanitku; snad přijede včas a snad to nebude život ohrožující. Snad.

Konečně je má cesta městem u konce. Vskutku jsem rád, že jsem pryč od dámy, která se od incidentu choulila zoufale v koutě vozu, snažíce se být nenápadnou, což se jí však kvůli nechutným výparům ani trochu nedařilo.

Stojím v hale vlakového nádraží a čekám na svůj spoj. Osazenstvo je tu rozděleno na dva tábory: na jedné straně ten skládající se, použiji-li komunistických pojmů, z pracující inteligence a lidí původu dělnického či rolnického, na straně druhé ten původu notorického. A obě tyto skupiny bohužel nejsou ani zdaleka tak navzájem izolovanými, jak bych si mohl přát. Zatímco solidnější občané nikterak neprahnou touhou po kontaktu s druhým světem, opilí bezdomovci se co chvíli pokoušejí do lepší společnosti infiltrovat, ať už za účelem žebrání či pokusů notně odpudivým způsobem zde nalézt po přátelství s nimi netoužící kumpány. Někteří z ožralů ve špinavých a propocených hadrech s láhvemi v rukou jen tupě sedí a zírají do prázdna, jiní si prozpěvují, další řvou jako na lesy a tu a tam se někteří z nich pokoušejí i poprat. Policie tu sice před chvílí provedla jednu ze svých razií a odpudivé živly vyhnala ven, ale už jsou tu zase zpět, jsa pro svou nemajetnost a nepřizpůsobivost prakticky nepostižitelnými. Někdo vykonává velkou potřebu vedle obrubníku u chodníku před branou, druhý se neobtěžuje ani vyjít ven a močí v koutě za lavičkou, určenou podle prapůvodních záměrů pro spočinutí solidních pasažérů. O tom, že jeden z alkoholem zmožených spáčů vše pustil přímo do kalhot, ani nemluvím. Hnus.

Jeden se na mě mačká, snaží se mě vrávoraje obejmout a šlapaje si na jazyk žblebtá cosi o tom, že mu mám dát dvacku na pivo, nebo mi rozbije hubu. Ještě že už přijíždí můj vlak a já mohu prchnout do jeho útrob. Na rozdíl od nešťastníků, čekajících zde na pozdější spoj a vydaných tudíž pochybným existencím na milost a nemilost.

Souprava se dává do pohybu a já konečně opouštím nádraží, tuto za první republiky chloubu státních železnic a nyní ostudnou vizitku celého města. Zaplať pánbůh.

Ale moc jsem si nepomohl. Vagónem duní decibely fotbalových rádoby fanoušků a drbanů omylem se nazývajících trampové. Všude cinká sklo, ať již přiťukávající si láhve či atakům neodolávající okenní tabulky. Pod cedulkou zapovídající kouření vypouští obláčky dýmu alkoholem zmožený jedinec, jemuž sekunduje poněkud méně „gumový“ kumpán, sprejující na zeď již několikátý kosočtvercový náčrt ženského pohlavního ústrojí. Ve své činnosti ustávají pouze na okamžik ve chvíli, kdy rozjařená parta s vyholenými a vypitými hlavami zkouší násilím otevřít dveře, aby jimi vyhodila ven už řádně potlučeného a zkrvaveného průvodčího, který měl tu drzost žádat po nich jízdenky a zachovávání dobrých mravů. Naštěstí se jim to nedaří a tak nebožáka toliko odnášejí na WC, aby mu zde nacpali hlavu do záchodové mísy. Ještě že zpravidla nefunguje splachování!

Aspoň na pracovišti že mám klid. Sice musíme během pracovní doby několikrát nedobrovolně opustit budovu, protože si nějaký opilec krátí dlouhou chvíli voláním o zde uložené bombě na tísňovou linku, ale s policisty už jsme dobří známí, protože se takto neděje zdaleka poprvé. Až ke konci pracovní doby trochu stoupá adrenalin, když se nám sem dobývá neodbytný podroušený klient, demolující zařízení, jsa neznámo čím rozzuřen až k nepříčetnosti. Ještě že je záhy na místě hlídka, jež právě před chvílí zamířila zpět na svou služebnu po posledním prohlédnutí všech našich prostor. Na státní útraty se veze do záchytné stanice, kde prý už je starým známým, chronickým alkoholikem a neplatičem v jedné osobě.

Ze zaměstnání odcházím až před setměním. Míjím lamentující motorizované kolegy, jimž horda podnapilých výrostků utrhala zrcátka a stěrače, i „šťastlivce“, v jehož voze za rozbitým okýnkem jako batole spí jeden ze společensky unavených výtržníků. Ještě že nemám auto a odpadají mi tyto trable.

Cestou domů obcházím několik obchodů s úmyslem koupit si večeři. Ještě že je tu taková konkurence prodejců. Jednomu z obchodů se totiž vyhýbám, protože se mi ani trochu nechce čekat, až ochranka odzbrojí opilého agresora uvnitř, druhému proto, že mi ani trochu nejsou sympatičtí spoluobčané hasící ve vchodu žízeň Okenou, a třetímu proto, že se uvnitř alkoholem posilněná tlupa právě dohaduje, co kdo ukradne a jak si pak proklestí cestu ven. A vyhnout se musím i obchůdku čtvrtému, který tradičně zavírá dříve, protože majitel je opakovaně nevyléčený alkoholik.

Nakonec však slavím úspěch a dokonce nadvakrát nakupuji krmi pro nadcházející večer. Poprvé mi ji totiž rozdupala banda opilých chuligánů v parku, když se násilím zmocnila mé síťovky, aby pak s politováním musela konstatovat, že tam nemám ani kapku špiritusu.

A pak už jsem konečně doma a k mým uším naštěstí jen z dálky doléhá opilecké hulákání, zatímco si z polobotek smývám nečistotu, protože do od rána již dávno zaschlých zvratků ve výtahu přispěl někdo novou porcí. Čehož jsem si jaksi v inkriminovaném okamžiku nevšiml, protože jsem byl v myšlenkách někde docela jinde; konkrétně jsem řešil dilema, jak bezdotykově otevřít rovněž pozvracené dveře.

A už mne pohlcuje virtuální realita televizní obrazovky. Konečně jsem vybřednul z toho hnusu a mohu se přenést do jiného světa. Do světa, v němž mohu vše ovlivnit jediným stisknutím tlačítka na dálkovém ovladači. Konečně úleva. Oč snesitelnější je toliko vizuálně zprostředkovávané zpravodajství, informující mne o tom, kolik opilců za uplynulý víkend skonalo na našich silnicích. Oč lépe je v této formě stravitelná informace o tom, kterak najel řidič s nejednou promilí v krvi do hloučku chodců, o tom, že si opilý dělník přivodil na stavbě smrtelný úraz, že sotva se na nohou držící lékař vyšetřoval své pacienty. Oč snesitelnější jsou suché statistiky o rozhodně ne nasucho v hostincích vysedávající omladině, o opilci utonuvším v řece, o opilecké bitce.

Poslouchám zprávy a ani nevnímám, kterak opět do němoty (proč se tomu vlastně říká „do němoty“?) zpitý soused tluče svou manželku. Ani nevidím, jak jeho kamarádi z mokré čtvrti o chvíli později dole kopou do záchranářů, kteří byli této oběti domácího násilí povoláni na pomoc. Zaujat televizí neslyším ani zvonek u dveří; to jak se u mne snaží dozvonit děti z prvního poschodí, jejichž tatínek usnul podroušen s cigaretou v ústech a nyní již jen pozvolna tamtéž dohořívá, zatímco jejich maminka se někde prodává třeba i za jediného panáka ohnivé vody.

Jsem doma a poslouchám optimistické zprávy o tom, o kolik letos vzrostl výstav v českých pivovarech, kolik moku vyprodukovaly letos palírny z úrody drobných pěstitelů, jak znamenitě se letos dařilo vinařům. A jen tu a tam mi na mysli vytane poněkud kacířská myšlenka:

A sice že nechápu proč. Proč naše společnost považuje alkohol za společensky tolerovatelnou drogu.