Náhoda či osud?

Stál tu a nemohl tomu uvěřit. Stál tu a ne a ne si to v hlavě nějak přebrat. Stál tu a hleděl na vysoko šlehající plameny a na vše, co už se kolem těchto odehrávalo.

Táboráky měl vždycky rád. Nevynechal žádnou příležitost, když byl k nějakému takovému pozván nebo se k němu jednoduše nachomýtnul, zejména mohl-li u takového pobýt se svými přáteli. Sedával vždy u takového, hleděl do šlehajících plamenů, pozorovával poletující jiskry. A buď s ostatními prozpěvoval nebo mu aspoň bylo do zpěvu. A to navzdory tomu, že někdy takovýto oheň dokázal i vyvolat náladu spíše melancholickou.
Jenže teď bylo všechno jinak. Stál tu poblíž svých kamarádů a pozoroval plameny, ale ani trochu mu z toho nebylo dobře na duši. Protože dnešní oheň nebyl takový, jakými byly jejich ohně pořádané v lůnu přírody dříve. Dnes se cítil docela jinak, než se obvykle cítívával.
Hleděl tu do plamenů a hlavou se mu honily zmatené myšlenky. Byl iritován a ne a ne se uklidnit. Byl tu vlastně jen pár kroků od svých kamarádů, ale neodvažoval se k nim přiblížit. A to nejen proto, že mu to bylo ostatními přítomnými zakazováno. Jak jenom by ke svým kamarádům kvapil, kdyby to jenom šlo! Jenže to nešlo.
A na vině tomu byla vlastně docela banální hádka. Jeli autem na čísi chatu, kde si chtěli dostatečně užít své pospolitosti, ale pak se strhla právě zmíněná hádka. Vlastně šlo o úplnou hloupost, ale v té chvíli mu to jako hloupost nepřipadalo.
A tak se zkrátka nechal uprostřed cesty vysadit. Vystoupil, byť ani pořádně nevěděl, kde je. Prostě se urazil a tak se od svých kamarádů oddělil. A pokračoval nakonec sice stejným směrem, kterým oni jeli dále, vstříc stejnému cíli, jenže pěšky.
Šel a šel, až své kamarády dostihnul. A teď se mu honily hlavou jen už výše zmíněné zmatené myšlenky. Chtěl by k nim, ale nemohl. Připojil by se k nim, ale nešlo to, ani kdyby chtěl sebevíc. A hlavně si kladl otázku, zda je vlastně měl opustit, zda by se měl radovat, že se od nich odloučil, nebo naopak želet, že s nimi navzdory vádě nezůstal. Nevěděl, zda by bylo lepší, kdyby zůstal s nimi, nebo zda je lepší, že nezůstal.
Jenže ono zmatení mysli stejně nemělo smysl. Bylo už zbytečné. Stál tady, snad kilometr od místa, kde své přátele opustil, a pozoroval mihotavé plameny. Plameny, které sžíraly jejich vůz. Zřejmě nezvládli zatáčku, vyletěli z vozovky a zřítili se ze svahu, kde je pohltil oheň.
On jediný stál dosud tam nahoře. Hleděl na své kamarády, kteří dosud zřejmě seděli v oné hořící hromadě plechu.
Jen on mezi nimi nebyl. Byla to náhoda, či snad osud?