Myslí vůbec ti, kdo myslí, že myslí?

Když se nad tím zamýšlím, dospívám ke zjištění, že už bych nad tím vážně přemýšlet neměl. Protože čím víc nad tím přemýšlím, tím raději bych někoho nakopl do míst, kde záda ztrácejí své slušné jméno.

A nejen to. Ať se dívám na realitu posledních let jakkoliv, stále více nabývám přesvědčení, jež mne nutí vyslovit myšlenku, již by asi podpořil leckdo, kdyby se samozřejmě nebál dní příštích.

Prostě mám sto chutí říci to, co už jsem osobně prohlašoval nejednou, a to kdykoliv se přišlo s nějakou novou reformou. Nebo „reformou“, chcete-li. Mám sto chutí už ne říci, ale přímo zařvat. A už nikoliv toliko slušnými slovy.

Prostě a stručně, vážení: Už to zkrátka konečně zabalte! Zrušte to! Vraťte mi moji hromádku dosud zaplacených peněz a obraťte se ke mně zády! Nebudu vám to mít v budoucnu za zlé. Přísahám.

Co že mne rozdurdilo tentokrát?

Další nápad, jak naši mocní chtějí „zreformovat“ to, co mne již za necelé dvě desítky let má potkat. Tedy podle dnešních pravidel, po nichž za oněch dvacet let možná neštěkne ani pes, natož politik. Tedy důchody.

Sotva se krapet ujal slavný druhý pilíř, už byl zrušen, spoření v pilíři třetím má prý zdražit, a to, co má podle dnešních pravidel každý nejistě jisté, mne v budoucnu samo o sobě nemá udržet nad vodou, jak někdy vídáme už i u důchodců dnešních. Což už je známo, stejně jako (prozatím) úvahy o tom, že by se důchodový věk neměl zvyšovat automaticky, ale možná by se mohl přehodnocovat v určitých intervalech podle aktuální situace, že by se mohlo sociální pojištění dělit mezi manžele a tito by měli dostávat stejný důchod,…

Ale teď přibyl i nápad další. Nápad, u něhož si kladu otázku, zda to mocní domysleli či zda nad tím vůbec mysleli. Zda neplácli prostě to, co se jim zazdálo být moudré, aniž by si zkusili promyslet, zda to moudré je. A to tedy není, ač se to na první pohled nemusí zdát.

Důchodová komise při ministerstvu práce a sociálních věcí nám zveřejnila nová doporučení na úpravu penzijního systému. Základní sazba sociálního pojištění by měla vzrůst, v čemž ale nevidím ani zakopaného psa, ani jádro pudla. Zaskřípěl jsem však zuby ve chvíli, kdy jsem se zamyslel nad tím, čím toto sdělení bylo následováno. A sice že prý by rodiny s více dětmi měly platit nižší sociální pojištění, zatímco ostatním by se toto mělo zvýšit. A je nyní jedno, o kolik.

Důvod, proč by tomu tak prý mělo být, zřejmě vytušíte. A toto zdůvodnění také z úst „odborníka“ zaznělo. Někdo prý má přispívat do systému více penězi, zatímco jiní si to „zaplatí“ tím, že nám nadělají a vychovají budoucí poplatníky.

Nevzrušuje mne tu finanční stránka věci. Protože já bych prý zůstal tam, kde jsem. Nepohoršil bych si o několik stovek měsíčně jako domácnosti bez nezaopatřených dětí, ani bych se neobohatil možná i o pár tisícovek, jak by tomu mohlo být u rodin majících dětí jako smetí.

Tím, co mne irituje, je logika věci. Totiž vlastně skrytá nelogika.

Protože kdo by si polepšil? Lidé, kteří si nadělají fůru dětí. Což prý má být spravedlivé. Jenže… není.

Přemýšlejte!

Mají si polepšit ti, kdo umí (možná jenom a pouze) dělat děti. Nejen malé daňové poplatníky budoucnosti, ale též budoucí vysavače sociálních dávek, obyvatele výchovných a nápravných zařízení na státní útraty a jiné příživníky. Čímž nehodlám v žádném případě činit narážky na ty, komu jsou u nás podobné výtky vesměs směřovány, protože takoví jsou mezi všemi skupinami našeho obyvatelstva. Znám to z osobních zkušeností.

Mají si pak polepšit i ti, kdo vychovají i opravdové pracanty a daňové plátce,… ovšem i ty z nich, kdo nedají našemu rozpočtu v budoucnu ani korunu. Prostě proto, že jsou dnes už otevřené hranice a mnoho mladých již dnes mizí v perspektivnějších končinách světa. Méně mají platit i ti, jejichž dítka jednou budou pracovat a platit ne u nás, ale klidně kdekoliv jinde v Evropě, v Americe, Austrálii,… Co já vím, kde všude?

A je to fér vůči těm, kdo dnes (raději) dřou jako mezci a i díky takto vydělaným větším penězům, než mají lidé s dětmi, kteří na lukrativní místa leckdy nemohou ani pomýšlet, už i tak přispívají více?

A je to fér vůči těm, komu nepřála příroda? Chudákům invalidům, jimž není osudem přáno, pomáháme, a těm, komu třeba nebylo dopřáno potomstva ne jejich vinou, se naopak podrazí nohy? Není to náhodou totéž jako chtít po nemohoucím člověku, aby se o sebe sám postaral, a to více než schopný člověk v rozpuku sil?

Nemohu si pomoci, ale je tomu prostě tak. Zase někdo přišel s velice, ale velice nespravedlivým „spravedlivým nápadem“, jenž má nyní od zmíněné komise dostat k projednání vláda. Vláda, do níž nyní vkládám své naděje. Že bude mít tolik rozumu, že to smete ze stolu.

Doufám. Jenže jak znám naše vládce…