Mýlení

Traduje se, že mýliti se je lidské. A nebudu se pokoušet toto tvrzení vyvracet, protože je vlastně pravdivé, jakkoliv lidé nejsou těmi jedinými, kdo se mýlí. Vždyť právo na mýlku mají i ostatní živí tvorové, od můr přitahovaných a spalovaných za nocí plamínky svíček přes myši v pastičkách třeba až po onoho z vtipu známého ježka, jenž praví „každý se může někdy splést“, slézaje z rejžáku.

Prostě se omezme na to, že mýliti se je lidské. Přičemž mýlit se mohou naivní prosťáčkové stejně jako velikáni ducha.
Mýlit se lze trochu a vcelku nevinně, mýlit se lze ale i přímo hrozitánsky a děsivě. Někdy jsou takové mýlky k pousmání, jindy při těchto úsměv zmrzne na rtech. Protože z filmu dnes už pro pamětníky známý roztržitý profesor Koďousek není tímtéž čím dejme tomu ti, kdo z pohledu dějin lidstva ještě vcelku nedávno upalovali kacíře na hranicích. Nad cimrmanovským omylem souseda, jenž Cimrmanovi neporozuměl a namísto toho, aby mu pomohl z lože, větu „potřebuji nutně vybočit“ pouze zapsal, se lze upřímně zasmát, zatímco nad počiny nejednoho z mocných nikoliv, osudy dobrého vojáka Švejka jsou nesrovnatelnými s tím, co se na východ od nás děje dnes.
Prostě každý má svou pravdu a protože pravdy jsou různé, je nasnadě, že jsou mnohé z těchto pravd nepravdivými, mylnými bludy. A je-li pravda polopravdou či dokonce krutým omylem, nic na tom nezmění ani fašistické tvrzení, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou. Protože stokrát opakovaná lež se stane pravdou leda v hlavách těch, kteří jsou svolni k mýlení se, a mylné pochopení omylu coby pravdy neznamená, že se omyl v pravdu změnil.
Prostě se mýlíme, stejně jako jsme se mýlívali v minulosti a nejednou se budeme mýlit i v budoucnu. Nelze jinak. Protože člověk nemusí být nezbytně ševcem, aby udělal nějakou „botu“, člověk nemusí být odbroníkem na práci se dřevem, aby se coby mistr tesař někdy utnul. I ten, kdo bravurně ovládá jednotky délky, nejednou navzdory tomu, že dvakrát měří, posléze řízne špatně. Ani u čarostřelce není záruka, že se vždy trefí do černého, i skvělý geograf může šlápnout vedle, ani ta nejjasnější mysl nemusí mít jen světlé chvilky.
Prostě každý dělá chyby. Nemůže jinak, což si musíme přiznat. Mýlí se ten, kdo o sobě tvrdí, že je neomylný, a největším omylem pak je svěřit se do rukou někoho takto „neomylného“.
A proto si přejme do nového roku a posléze i do let dalších, abychom se mýlili co nejméně a to pokud možno ne ku své velké škodě. A abychom se ze svých chyb poučili. Abychom se nad nimi mohli posléze laskavě pousmát a jít dál.
Jako se můžeme pousmát třeba nad tím, co nám mistři pera nejednou předkládají. Protože by se jim sice něco takového stávat nemělo, ale stane se. A rozhodně se z toho nestřílí. A do lidí už vůbec ne.