Migrantka

Už od samého zrození jsem to rozhodně neměla nikterak jednoduché. Protože kolik jsem si toho jenom za dny svého bytí vytrpěla! A to si ještě z onoho období nejranějšího naštěstí pamatuji jenom útržky.

Třeba? Třeba to, jakého mála jakýchkoliv dobrot se mi dostávalo a jak často jsem byla za oněch časů prostě vyháněna na luka, abych se tam, jak mi krutě říkali, sama nažrala. A jak jsem tehdy tudíž žila většinou jen z prostých darů matky přírody, v zimě pak z toho, co dům a můj pán dal.

Pak jsem se dostala od toho dobytka k nějakým jiným lidem, bláhově doufaje, že bude líp. Ti chlapi tam se však se mnou jenom udělali a následně si mě počali nemilosrdně předávat z ruky do ruky. Jako bych byla bezcenná, nezajímavá. U nikoho jsem dlouho nepobyla. Někdo mě pak ukryl do kamionu a odvezl kilometry daleko za rodné město, a ten někdo mě taky cestou pořádně potloukl. Ale i to jsem nakonec nějak přečkala, byť ne až tak docela bez úhony.

A tak se mnou i nadále docela normálně obchodovali. Jako bych byla kus masa. Vzal si mě jeden, pak druhý, třetí,… Měl mě ten i onen, prostě kdo zrovna měl zájem. Vždycky někdo přišel s trochou peněz a v mžiku jsem mu patřila. A za chvíli zase někomu jinému, kdo za mě utratil pár drobných. Jeden mě vystavoval všem na odiv, jiný mě pro změnu držel potmě a v chladu. Jednou jsem byla ve stísněných podmínkách zavřená spolu s mnohými mně podobnými, jindy jsem byla pro změnu sama samotinká. Někdy v čistotě, většinou však ve špíně, ba i trusu.

Krušné časy to byly.

A pak jsem se jednoho dne ocitla ve vlaku vezoucím mě kamsi do dáli. Že tam prý ještě večer budu dobrá, že svému poslednímu pánovi prokážu v posteli dobrou službu. Tam, v prý velikém městě, jehož sláva hvězd se dotýká. Nebo tak nějak.

Ale nestalo se tak. Osud mi byl i tentokrát alespoň trochu milosrdně nakloněn. Ani zdejší konečná nebyla mou konečnou, ačkoliv tomu tak mělo být.

Dostalo se mi naděje, jaké se žádné jiné z mně podobných nedostalo. Nebo aspoň o žádné takové nevím a vy asi také ne. Dostalo se mi příležitosti vybřednout z onoho marastu, v němž jsem doposud povětšinou byla nucena setrvávat. Mohla jsem odtud zmizet. Někam daleko, předaleko. Doufejme, že jednou provždy.

Ani jsem netušila, kam že vlastně přesně. Jenom jsem tušila, že si tím nejspíše polepším. Protože upřímně: mohlo to být snad ještě horší? Mohla jsem si ještě nějak více přitížit? Mohl mne potkat tragičtější osud než ten dosavadní?

Těžko, že? Protože co by mohlo být v dalekých cizích krajích horší než ono věčné obcování se mnou zde? Co mohlo být horší než to, že jsem šla tolikrát doslova z ruky do ruky? Že na mě kdekdo koukal, sahal a mlsně přitom slintal, a ten, kdo za mě zaplatil, mě mohl mít kdykoliv a naložit se mnou jakkoliv?

Konečně mi svitla naděje na důstojnější budoucnost. Tam daleko v zámoří. Tam se mnou třeba bude nakládáno lépe. Tam sebou třeba nebudu mlátit sem a tam, jsa zavřena na korbě nějakého náklaďáku nebo dodávky, tam nebudu čelit každodennímu strachu, kdo že do mě nakonec vnikne a neohrne-li snad nade mnou posléze nos jako nad nějakým fujtajblem.

V onom dalekém zámoří by tomu snad mohlo být jinak. Ano, mohlo by. A proč se tudíž nechopit příležitosti, když už se naskytla?

A tak jsem se dobře ukryla. Tak dobře, jak jenom to šlo. Skryla jsem se mezi zavazadly, a to tak důkladně, že mě můj poslední pán, jenž si mne podobně všem před ním koupil, nenašel. A tak si mne v noci neužil, jak původně ve svém rozmaru zamýšlel. A ráno už na mě neměl ani čas, ani pomyšlení.

Skryla jsem se mezi vším, co mělo být vyexpedováno z této země. Ani jsem v oné haldě oblečení a kdo ví čeho ještě nedutala, aby si mne snad nikdo nevšiml. A k mému štěstí nevšiml.

Vyšlo mi to.

A než jsem se nadála, už se pode mnou vzdouvaly vlny Středozemního moře, jež z mého úhlu pohledu vypadaly jako úplně nevinné vlnky. A nejen to jsem pod sebou viděla.

Viděla jsem na své strastiplné pouti i nejeden jiný, překvapivý, nikdy dříve nespatřený výjev. Viděla jsem africkou poušť, viděla jsem skalnaté hory i úrodná pole, louky, řeky, viděla jsem cizí kraje,… Totiž to vám trochu lžu. Protože jsem to vše jenom podvědomě cítila, tušila. Protože jsem nic z toho vidět nemohla. Protože se mnou na této pouti nebylo zacházeno jako s člověkem. Pro všechny, kdo mne převáželi z místa na místo, kdo mne strčili tu sem a tu tam, jsem nebyla víc než nějaká věc.

A tak jsem vlastně uviděla svět ve všech jeho barvách až poté, co tam daleko, v cíli mé pouti, počalo do pokoje nakukovat chladné ranní slunce. Slunce, jež se mi jevilo být symbolem začátku nového života, jenž mi nastává.

Jenže onen nový svět nebyl o mnoho lepší než ten dřívější. Ne, už jsem nebyla otloukána, už na mne nehleděly zástupy těch, kdo mne mlsně okukovali a chtěli mě mít, aby si na mně smlsli. Jenže co z toho?

Zase jsem byla zavřená. Zase o mne nebyl projevován zájem. Protože tady, v onom neznámém kraji, jsem byla nakonec nanejvýš jakousi „rezervou“. Kdyby se nenaskytla lepší alternativa. Měli tu spoustu místních, atraktivnějších, zajímavějších. Bylo tu tolik domácí pro mne exotické konkurence, že jsem neměla naději na víc než příležitostné lhostejné pohledy.

A tak jsem tam strávila více než dva týdny. V oné krásné zemi, jež ale byla krásnou pro jiné, nikoliv pro mne. Protože jsem tam byla nechtěná. A to nejen proto, že jsem tam byla v podstatě ilegálně. Neměla jsem tam být. Podle původních záměrů jsem přece měla skončit někde doma, nejspíše na skládce či v kanále. A jen náhodou se tak nestalo.

A po oněch dvou týdnech v cizí zemi? Zase jsem se musela nedobrovolně vydat na dalekou pouť. Pouť s nejistou, snad však ne horší budoucností. Díky tomu, že se pro mne našel kousek místa, jsem… byla vrácena do země, z níž jsem pocházela. Nemusela jsem se sice už otloukat někde na korbě kamionu či namačkána s jinými v dodávce, ale ono tajné cestování v zavazadlovém prostoru jakéhosi letadla, ona cesta vlakem i jakýmsi podzemím nebyly o moc lepší variantou.

A tak jsem se zase po strastiplné pouti ocitla doma, kde jsem se nikdy necítila jako doma. A zase zavřená. Zase vydaná na milost tomu, kdo za mě zaplatil.

A jsem u něj zavřená dodnes. Protože dodnes ho nepřepadly choutky, jež by se mnou uspokojil. Dodnes jsem tu zavřená a nevím, co se mnou bude. Kdy skončím někde vyhozená, prázdná, špinavá, bezcenná.

Já, migrantka.

Já, která jsem se svým současným vlastníkem, autorem tohoto článku, šťastně přežila tuto pouť. Pouť tam do dálav, až kamsi do neznáma za k uprchlíkům kruté Středozemní moře. Pouť mezi Evropou a Afrikou.

Já, konzerva paštiky.