Lední hokej pro neznalé

Ať se u nás na dané téma hořekuje jakkoliv, zůstává i nadále pravdou, že Česká republika patří mezi tzv. hokejové velmoci a nikoliv hokejové bezmoci. Dokonce se mi zdá oprávněné i tvrzení, vyřčené kdysi kýmsi (tuším, že mnou samotným), že kdyby se v naší vlasti dařilo všemu jako hokeji, žili bychom si jako v bavlnce nebo alespoň jako v dutých mikrovláknech.

O to více ostudné je, že jsa jedněmi z nejúspěšnějších představitelů tohoto druhu sportu, máme ve svých řadách dosud až příliš mnoho jedinců, kteří nejenže tomuto sportu neholdují, nýbrž dokonce neznají ani ta nejzákladnější pravidla. A je vskutku na pováženou, pokud třeba žena vyhání od přímého přenosu svého chotě, aniž by se v této hře sama orientovala a mohla ji tak alespoň relativně objektivně posoudit.
Třeba taková nepoučená žena je díky svým elementárním neznalostem schopna vyvodit si mylné závěry, na nichž pak sveřepě trvá, neuvědomujíce si dosah svých neadekvátních činů. Jednou jedinkrát uslyší manžela před obrazovkou sprostě nadávat a hned nabude skálopevného přesvědčení, že se jedná o hru kazící morálku a charakter, kteréžto je z tohoto důvodu záhodno se vyhýbat. A kdyby se jí alespoň chtěla vyhýbat samotné! Ale to ne – ona ji rovnou zakáže i svým dítkům, i tomu bačkorovi manželovi a prostřednictvím pavlačového chatu s ostatními babami z domu zprostředkovaně i sousedům.
A proto bych si tu nyní dovolil nepoučené aspoň trochu s touto hrou seznámit.
V první řadě bych rád zdůraznil, že dvě mužstva v počtu šesti hráčů se na ledě nacházejí ZCELA V SOULADU S PŘEDPISY. Je to uznáno celosvětově, je tomu tak i ve vyspělých státech západní Evropy (a pro zaryté komunisty dodám, že i v hokejově angažovaných státech bývalého Sovětského svazu) a proto bych rád požádal dosud nepoučené, aby například nekritizovali, že by jich klidně stačilo méně, pokud by všichni pořádně pracovali. Takový relativně nejméně nepoučený teoretik je totiž schopen tvrdit, že by propustil takové ty dva chlapy po stranách, kteří většinu hry postávají u sítě, snad čekaje na roztátí ledu, aby mohli chytat ryby. A zcela nepoučený by pak mimo ně propustil i takové ty, co nejenže nejsou aktivními v postupu vpřed, ale dokonce ještě překážejí v postupu vpřed těm, kteří o to zájem mají. Jak k tomu (podle jejich názoru) přijde takový útočník, pachtící se ze všech sil vpřed, jestliže mu někdo pořád překáží v cestě, podráží mu nohy a nenechá ho docílit plodů jeho stažení? A úplný sportovní analfabet pak zastává názor, že hráči jsou zcela zbyteční a že by ponechal maximálně jednoho útočníka, vybaveného koštětem, protože hokejkou se ten led musí tuze špatně zametat. A kdyby tento útočník navíc uměl řídit rolbu, nemusel by mít ani zmiňované koště.
Neznalá hospodyňka se pak mimo kritiky přezaměstnanosti zaměřuje i na nízkou efektivitu práce těch aktivnějších hráčů. S pohrdáním označuje hráče za neschopné, když nejsou celých šedesát minut čistého času schopni poradit si s jediným kusem smetí a to malé černé jim od holí pořád více či méně rychle odskakuje. A pokud již se jim jmenované přece jen podaří odklidit, pak se tak neděje tím správným způsobem, neboť tento černý nesmysl pouze vyhodí za ten mizerný plot zvaný mantinely, kde už se o uklízení musí postarat někdo jiný. A vzápětí se někde poblíž objeví jakýsi element v pruhovaném, zahodí tam další úplně stejný odpadek a ještě si přitom drze pískne na píšťalku, nedbaje na to, kolik je všude přihlížejících. Takoví by podle ní neměli mít vůbec přístup na veřejnost, protože svým počínáním demoralizují profesionální uklízečky.
Stejně tak se pak terčem neoprávněné kritiky od neznalých stává až příliš časté střídání. Takový hokejista vydělává hříšné peníze a přitom se pomalu po minutě práce odebírá na střídačku za účelem odfrknutí si. Takhle si nežijí ani státní zaměstnanci, ba co dím, ani vrcholní politici!!! 
Morálku celé společnosti v očích neználků narušuje rovněž snížená trestní odpovědnost hokejistů. Zatímco obyčejný občan může i na dost dlouhou dobu skončit za katrem za obyčejnou opileckou rvačku v putyce, takový hokejista dostane dvě minuty a v případě nejhorším dvě plus dvě či deset minut a místo mimořádného doživotního trestu jej v krajním případě pošlou na hanbu za dveře do konce utkání. Leckterý z kritiků tudíž zvažuje stížnost na nerovnost našich občanů před zákonem dokonce až ve Štrasburku. Samozřejmě marně.
Mimo výše zmíněné zaznamená oko nevzdělance i další nesmyslná a společensky neúnosné počínání.
Třeba už na začátku hry zůstává na ledové ploše daleko méně hráčů, než je těch, kteří se jdou válet na lavičku. Hlavně že si odpíchli a teď tam jenom sedí, koukají, jak jiní pracují, a přitom jim zaručeně též běží plat. Vyžírkové jedni! V rukou mají stejné náčiní jako „pracující“, opírají se o ně ale jenom vsedě jako ti líní kopáči a popíjejí z lahví, které si tam propašovali už dávno před začátkem utkání. A kdyby jenom popíjeli – navíc to hned plivou kolem sebe. Čuňata! Anebo že by byli nemocní a kloktali kvůli bolesti v krku? Ale to asi ne, to by zůstali doma v posteli a nelezli sem do té zimy. Prostě jsou to jednoznačně ulejváci.
Pak přijedou tři zřejmě kriminálníci, všichni dosud v pruhovaném vězeňském mundůru. Dva z nich jsou alespoň natolik soudní, že se ukryjí kdesi u postranních čar, ale ten třetí se drze vysmívá naší justici a klidně si stoupne přímo doprostřed hřiště a ještě si navíc vesele píská.
Pak k němu přijedou dva maníci s pendreky dlouhými až na zem, ale nezatknou ho, snad proto, že mají různé uniformy a začnou se tudíž mezi sebou strkat kvůli kompetencím.
Následuje cosi rozumu se zcela příčící. Ten kriminálník přímo mezi ně drze hodí puk a oni se, místo aby využili možnosti sebrat jej, ještě navíc začnou za tím černým nesmyslem honit. A jak zmíněno výše, je těžko pochopitelné, proč se ho každý z těch na ledě snaží zmocnit, když ho nakonec žádný pořádně nezamete.
Perou se o ten nesmysl tak dlouho, až někdo upadne. To je taky nesmysl, dávat hráčům zespodu na boty jakési nože či co! Kdyby měli pořádnou obuv, třeba válenky, v životě by se jim nic nestalo. Ani stará sousedka, co se sotva vleče za pomoci hole, na namrzlém chodníku ještě v životě neupadla, a tihle se tu válejí po zemi co chvíli. I když jak by taky ne, když si frajeři myslí, že jsou machři, a místo pořádného oporu si klidně mávají holemi ve vzduchu.
A v takovém případě občas platí zákon naruby – podrazí-li jeden druhému nohy či do něj neurvale strčí, může se jít navíc ještě za odměnu flákat do ajnclíku po straně ledové plochy, zatímco ti nevinní se musejí mačkat všichni na střídačce. Mělo by tomu být správně přesně naopak – dotyčného nechat na ledě makat veřejně prospěšně za dva, aby ho už příště přešly roupy.
Jestliže se některý z hráčů na ledové ploše přiblíží k tomu nejtlustšímu hráči lenošícímu u takového malého síťovaného domečku (musí mu tam táhnout – je s podivem, že má liga tolik sponzorů a nepostaví jim ani cihlový přístřešek), pak se ten tlusťoch více či méně podivným saltem skácí k zemi a puk mu zalehne. A lehne si přímo na puk a dělá chvíli mrtvého brouka. Naštěstí ho všichni vidí a proto nakonec ten puk, který by si jistě pod dresem chtěl odnést domů, zloděj jeden zlodějská, vrátí, ovšem pouze tomu pruhovanému, který je tedy asi kápem zdejší mafie. A kdo ví, proč si ten puk vlastně od brankáře bere, když ho hned zase někde zahodí na led…
Když uteče dvacet minut čistého času, ozve se siréna a hráči jdou do šaten. Těžko říci, proč ten planý požární poplach vyhlašují právě každých dvacet minut, když je vidno, že hráči již bezvadně ovládají spořádanou evakuaci. Opakování je sice matkou moudrosti, ale proč odchod trénují tak často, to ví jen bůh.
Přestávka slouží k tomu, aby vyžehlili led takovou obří žehličkou zvanou rolba. Ta, nemaje zimní pneumatiky, klouže po ledu až do chvíle vypuzení z moci úřední. Zatímco se tak deset minut na ploše nikdo nepere, poperou se v zájmu zachování rovnováhy i diváci, ať už ti uniformovaní s neuniformovanými či toliko ti neuniformovaní mezi sebou. Pravidla boje tu jsou pro neznalce stejně nepřehledná jako ta na ledě, ale aspoň je vidět, že se v hledišti nikdo nepovaluje a dochází k lítému klání všech proti všem.
Druhá třetina je stejně nesmyslná jako ta první, jenom člověk hravý už tuší to, co se mu v závěru hry potvrdí, a sice že v sázkové kanceláři opět vsadil na ty nepravé. I když je těžko říci, na koho že vsadil, protože si obě mužstva na ledě vyměnila strany hřiště a ti, kdo chtěli pořád dojet až doprava, se teď snaží dojet doleva a naopak. Bude třeba si koupit rychle noviny a ujistit se, že se tak rychle nezměnila vnitropolitická situace, že se všichni bývalí pravičáci tak náhle řítí k levici. Naštěstí je kolem stále ještě demokracie a pluralita, díky níž vy sami dostanete facku i zprava i zleva a udeří vás jak čísi pravačka, tak i levačka. O středovém nakopnutí ani nemluvě.
Na obou půlích hřiště je typická ukázka bipolárního antagonisticky rozděleného světa. Ti, kterým patří levá půle, se snaží dostat za čáru k těm druhým. Jak podobné dávným socialistickým časům!
O další přestávce a někdy i během hry dostávají hráči od vděčných diváků sponzorské dary. Na led jim létají mince od horních deseti tisíc i menší příspěvky, jako jsou láhve (od) piva, dýmovnice, mobilní telefony, rozmotané role toaletního papíru a od některých nespokojenců někdy i klíče, kterými tito cinkali v devětaosmdesátém roce. Anonymní sponzoring je však zřejmě zakázán či vládne přísná kriminálnická hierarchie a tudíž všechny tyto sponzorské dary skončí v rukou oněch tří pruhovaných uprchlých trestanců. Ti pak zřejmě takto nabytý majetek nerozdělí mezi hráče rovnoměrně a tito se následně před koncem zápasu ve větším či menším počtu poperou. A diváctvo jim do toho hází další dary na ledovou plochu, aby se tedy na všechny dostalo a uklidnili se.
Po zklidnění situace se nejednou hraje tak zvaná přesilovka. To pak ti, jichž je na ledu víc, dostanou záchvat schizofrenie – na jednu stranu nechtějí té menšině půjčit puk na hraní, současně ho ale týmž chtějí dopravit až do branky, aby mohli lidé na tribunách volat „gól“, radostně se plácat po zádech a chystat břitvy, basebalové pálky a jiné předměty na pozápasovou melu, jíž je toto předzvěstí. Po gólu pak přestává být menšina menšinou, a protože má touš ve své brance, vůbec nic tomu předčasně propuštěnému nevyčítá a nepere se s ním.
Ještě těsně před poslední sirénou si bere některý z trenérů jakýsi time out a hráči se k němu sjíždějí. Maluje jim cosi na jakousi tabuli a bude to asi cholerik, protože pak řve na hráče a odpuzuje je od sebe zpět na ledovou plochu.
Tempo se najednou zrychluje, všichni se ženou na jednu stranu, jako by tam byl povánoční výprodej. Vlastně skoro všichni, protože z tribun je velice dobře vidět, jak ten tlustý flákač, který celou dobu prostál u branky, využívá zmatku a utíká s práce před skončením pracovní doby. Lenoch jeden líná!
Ozývá se siréna a všichni mají padla. Zatímco si je konkurující si šéfové srovnávají do lajny, dva z nich si pod dozorem pruhovaného cosi vyměňují. Že by obálky s úplatky? Ale není pořádně vidět, takže jim to nejspíš projde, i kdyby se jednalo o pět na stole v českých.
Pak si hráči potřesou rukou a prchají do šaten, kde prý bude nejspíš nějaká žranice. Podle zasvěcených tam totiž následuje jakési maso nebo masáž nebo tak nějak.
Diváci se rozcházejí do putyk či na ilegální bitevní pole, někteří jsou odváženi do nemocnic či na záchytku přímo ze svých sedadel.
Tak tomuto se říká lední hokej. Tak tomu má být nebo tak tomu aspoň běžně je. A nebude tomu jinak.
A chtěl bych tudíž neznalé poprosit, aby nepřenášeli své negativistické postoje k tomuto sportu i na hokejofily.
Vždyť, aniž si to uvědomují, mohou hokeje využít i ku svému prospěchu. Vždyť hokejový fanda před obrazovkou má třeba tu přednost, že nepřekáží v chodu domácnosti. A chcete-li, drahé ženy, svého hokejomilného životního druha za cokoli potrestat, kupte mu prostě vstupenku či rovnou permanentku – půjde na stadion rád a vy se pak nemusíte obtěžovat domácím násilím, protože mu v hledišti pravděpodobně dá přes držku někdo jiný.