„Kousek na jih od Krumlova“ III.

A jak se vlastně do těchto míst dostat? Jak spočinout v tomto městě v zemi, pro niž nejspíše naše zítra znamená již včera, mohu-li zneužít klasikova slova? Aspoň tedy co se ekonomického směřování a mezirasových vztahů týká?

Jak se dostat do tohoto města v zemi, jež oplývá více než čtyřmi desítkami milionů obyvatel, jakkoliv by se při pouhém neznalém srovnání rozlohy u mapy mělo zdát, že by měli mít obyvatel daleko více? V zemi, kde je navzdory právě vyřčenému skutečností, že lidí nemá navzdory menší hustotě zalidnění než u nás málo, nýbrž naopak více, než je zdrávo. Tolik, že je podle statistik šest z deseti obyvatel nezaměstnaných a odsouzených žít v bídě, že přemnoho obyvatel nemá nejen na růžích ustláno, ale vlastně ani neoplývá nadějí, že by tomu mělo být někdy za jejich života jinak?
Ač je tam totiž apartheid již více než dvě desetiletí minulostí, ač se moci pro změnu ujali bezmála bezvýhradně černí, v mnohém zůstalo vše při starém. Dál jsou na tom coby celek nejlépe bílí a chudinská ghetta jsou nadále plná převážně těch černých, jakkoliv lze už na internetu najít i videa zobrazující blažený život černé smetánky a naopak ryzí chudobu těch bílých, kteří dříve spokojeně žili, zneužívaje privilegovaného postavení bílé rasy, a po změně režimu na svou nepřizpůsobivost (jak se tomu říká u nás podobným stigmatem stiženým lidem) doplatili. Chudinské čtvrti jako proslulé Soweto poblíž Johannesburgu, města, kde zločin zaplavil již i samotné centrum města, Khayelitsha poblíž Kapského Města a mnohé další jsou dosud plné a nic nenasvědčuje tomu, že by se snad kdy jejich obyvatele podařilo, jak se hezky česky říká, integrovat. Byť se šušká, že by tento přebytek lidí měl perspektivně zmizet a naopak by se mělo lidí dnes nejednou marně prahnoucích po jakékoliv práci nedostávat, a to z jedné jediné příčiny – vymření nemalé části lidí v produktivním věku přičiněním rozšířeného AIDS.
Jak se dostat do země, kde je sice ve vnitrozemí zima skoro zimou, ale jinak tam obyvatelstvo většinou v zimním období mrzne při teplotách, při nichž se jen trošku otužilý našinec chodí venku koupat? Do země, kde koupíte vše v evropské kvalitě, máte-li tedy na ceny srovnatelné s našimi, kde při stejném předpokladu funguje skvěle vše, od ubytování přes služby až po cokoliv jiného? Kde však nejednou jen chvíle stačí, abyste z afrického ráje vstoupili do míst, kde jde doslova o život? Kde se vesměs jezdí jen v uzamčených autech se zataženými okýnky, jež nejednou preventivně nedodržují ani běžná pravidla silničního provozu, protože se nemusí zastavení u semaforu vyplatit, je-li poblíž nějaká pochybná existence? Kde se povětšinou bydlí za zdí či alespoň vysokým plotem, často za ostnatým drátem nebo elektrickým ohrazením a se zapnutým alarmem napojeným na soukromou bezpečnostní agenturu? Protože ani tam, kde se žije blaženě, jeden nikdy neví… To víte, když je v oné zemi tolik lidí, kteří by si pro korunu, totiž rand, nechali nejen vrtat koleno, ale četná lehká děvčata vás údajně i za tamní dvacku (pro srovnání vynásobte zhruba dvěma, což je aktuální kurs tamní měny) nechají povrtat se i v úplně jiných částech jejich těla, s all inclusive sortimentem venerických chorob… Kde jsem ve svých letech černochy považován za mimořádně vitálního, neboť tito tam přičiněním životních podmínek v mých „nejlepších letech“ v průměru umírají na sešlost věkem.
Dostanete se tam, jakkoliv by se to neznalému nemuselo zdát, až překvapivě snadno. Pokud tedy pochopitelně nechcete jít do oněch míst z Evropy pěšky, protože to by vás bolely nejen nohy. Prostě přistanete nejspíše na mezinárodním letiští v „Jeníkově Hrádku“, tedy Johannesburgu, projdete pasovou kontrolou, kde se sice uniformovaní černočerní imigrační úředníci, potomci to slovutných zulských válečníků, netváří nikterak přívětivě, ovšem potíže nedělají, dostanete razítko (nálepky do pasu už jsou několik roků a víza řadu let minulostí), projdete kolem většinou se o lidi nestarajících celníků, v sousední vnitrostátní části letiště zavazadlo znovu odbavíte, znovu se necháte bezpečnostně zkontrolovat a letíte dál.
Třeba právě sem, do Východního Londýna. Tedy do města, jež je navzdory názoru mně z dřívějška známého tam usazeného Ira, že se noří do zločinu, daleko bezpečnější než právě Johannesburg, město-rekordman ve vraždách, o jiných „maličkostech“ ani nemluvě. Ovšem i tato poslední půldruhá hodinka letu stačí, aby vám pracně naučený zulský pozdrav „sawubona“ byl k ničemu. Protože Zuly necháte spolu s Johannesburgem za zády a ocitnete se mezi převážně hnědým etnikem Xhosa, u něhož uplatníte pro změnu „molo“. Případně „enkozi kakhulu“, chcete-li poděkovat. Protože co etnikum, to minimálně jeden jazyk. A chtěli-li byste zemi procestovat křížem krážem, bude vám i toto právě zmíněné málo. Protože to víte… kam se my Exčechoslováci hrabeme na zemi, v níž je jenom úředních jazyků rovnou jedenáct! Ještě že se místní již před lety rozhodli používat k univerzální domluvě jediný a naštěstí nám snad nejsrozumitelnější z jejich jazyků, jakkoliv až čtvrtý v pořadí co se počtu tamních rodilých mluvčích týká; tedy angličtinu.
Na místo se zkrátka dostanete snadno. Na rozdíl od většiny afrických zemí bez korupce, bez dělání jakýchkoliv drahot. A necháte-li si dobře poradit, pak i bezpečně, spolehlivě, relativně rychle a včas. Prostě Afrika, jež je i není Afrikou.
A co tam dělat? O tom zase až příště.
Pokračování za týden
 

2