Kéž bych byl starší…

Už coby malý jsem nejednou nabýval přesvědčení, že by bylo krásné, kdybych byl starší, než jsem. Co bych už tehdy nejednou dal za to, kdybych alespoň o trochu zestárnul! To bych si, panečku, žil!

Protože kolik jsem si toho jenom vytrpěl či „vytrpěl“ jenom proto, že jsem byl malý! Kolikrát byl můj nízký věk příčinou toho, že jsem nemohl činit vytoužené nebo naopak musel dělat něco, co mi bylo proti srsti! Jo, to kdybych byl starší…
Nesměl jsem kupříkladu sám vodit svého mladšího bratrance z jeslí. A přitom už jsem byl tak velký! Vždyť už jsem tenkrát sám skoro chodil do školy! A nejen to – naopak jsem sám musel chodit do školky pod rodičovským dozorem, ač se jednalo o pouhou cestu napříč parkem a přes dvě silnice. Jako bych snad byl malý…
Pak se splnilo mé přání a já zestárnul. Ovšem vytoužené polepšení si nenastalo. Protože jsem i nadále leccos musel a leccos naopak nesměl. Nesměl jsem se dívat dlouho na televizi, především pak na pořady s hvězdičkou, nesměl jsem ani zlobit, ani jezdit sám na kole po silnici. A dokonce ani kouřit jsem nesměl. Prostě utrpení.
Už aby mi bylo patnáct! Nic jsem si tehdy nepřál více. Jen abych už měl občanku a mohl si tak skutečně začít žít.
A pak mi jednoho dne těch patnáct let opravdu bylo. Ovšem převratná změna se nekonala. Ač mi tehdejší zákon kouření povoloval, rodiče je zatvrzele zakazovali, a nadále jsem se musel učit a nikoliv tropit alotria. Plus mi bylo s narůstajícím věkem více a více zapovídáno pití, a to nikoliv vody obyčejné, nýbrž ohnivé.
Už abych byl dospělý, už aby mi bylo osmnáct! Pak si budu dělat, co je mi libo, pak budu svým pánem.
Jenže pak mi bylo i osmnáct a opět jsem si nepolepšil. Směl jsem toho sice víc než dříve, ale ke svému překvapení jsem toho také daleko víc musel, respektive nesměl. A tak nezbývalo než doufat ve zlepšení kdesi v daleké budoucnosti.
Až budu jednou v důchodu, pak budu dozajista konečně svobodný. To budou časy! Nebudu nic muset a budu toho tolik moci!
Jenže pak důchod přišel a já dospěl k poznání, že sice nic moc dělat nemusím, ale také vlastně ani nemohu. To víte – vetchá a opotřebovaná tělesná schránka už toho jednomu tolik neumožňuje. Mohl jsem běhat za děvčaty, jenže jsem nikdy žádné prchající děvče nedohnal, mohl jsem kouřit, jenže plíce už ty cigarety ne a ne utáhnout, mohl jsem hýřit, jenže to mi znemožňovala výše mně vyměřené penze.
A tak jsem začal toužit po ještě vzdálenější době. Až čas ještě pokročí a já… Já budu ležet v truhle. Nebo na rozptylové loučce. Pak už totiž vážně nebudu nic dělat, nebudu se muset ani pohnout a všechny starosti zmizí jako mávnutím kouzelného proutku
A těším se na onen slastný čas nicnedělání a bezstarostnosti dodnes. Možná právem, možná opět nikoliv. Kdo ví… Protože kdo ví, co bude, až nebudu…
Protože dnes už nevěřím, že by i v tom pobytu v ráji či pekle nebyl nějaký skrytý zádrhel.