Karma tomuto blogu.
A k tomu, že nám předhazují, že i my jsme utíkali.
Opakovaně píši, že mě vůbec nezajímá, že dříve naši lidé utíkali na Západ. Neuznávám argument, že nyní bychom měli kvůli tomu přijímat uprchlíky z jiných zemí tady.
Hodně lidé argumentují (a mají pravdu), že naši lidé se v cílových zemích své emigrace chovali jinak než se chovají současní uprchlíci v současné Evropě.
To je dost závažný argument, ale podle mého názoru je zde ještě jeden závažnější:
My, kteří tady žijeme, máme svá bydliště právě zde zrovna proto, že my jsme neemigrovali. Co je mi do toho, že mí tři známí, kteří se navzájem neznali, zcela nezávisle na sobě emigrovali? Emigroval Ludvík Pospíšil, nás soused na malém městě, kde jsem žil. Emigroval jeho jmenovec Ludvík Spejchal, soused na vesnici, kam jsem jezdil k babičce. Emigroval Zdeněk Brodský, můj spolužák s vysoké. A co mi je do toho, že jim někdo poskytl pomoc v jiných zemích? Tu pomoc dostali oni, nikoli my, kteří jsme tady zůstali. Já jsem s Brodským mluvil asi čtyřikrát (v ročníku studia na VŠ nás byly více než dvě stovky), s oběma Ludvíky jsem se však jen zdravil a nikdy jsem s nimi nemluvil. A ty, který čteš tyto mé řádky, jsi je pravděpodobně neznal vůbec. Proč bys měl svou zemi otevírat nějakým Afgháncům jako výraz vděčnosti za to, že Švýcarsko nebo Německo pomohlo lidem, které Ty jsi v životě neviděl? Co je Ti po Brodském, Pospíšilovi nebo Spejchalovi? Nevyčítáme jim, že odešli, byla to jejich věc a nás se to netýkalo. Ale když se nás to netýkalo v tom smyslu, že to nemůžeme kritizovat, tak se nás to netýkalo ani v tom smyslu, že by nám z toho měly vznikat závazky.
Ten argument, že naši lidé se tam potom chovali jinak než ti současní přistěhovalci, je hodně závažný, ale tento můj argument, že tu pomoc přijímali jiní lidé, ale její splácení chtějí po nás, kteří jsme neutekli, je podle mého názoru ještě pádnější.
