Jak se stal přeborníkem

Už se vážně nemohl dále dívat na to, jak ho jeho drahá polovička den ode dne méně a méně považovala za svůj idol a tato dávná realita mladých let byla vystřídána znechuceným pohledem na to, co že si to vlastně vzala.

Už nemohl vystát ani stále častější uštěpačné poznámky svých kolegů a zejména kolegyň, bavících se na jeho účet.
Bylo mu trapně a znechuceně z toho, že zatímco zamlada se za ním se zájmem otočilo nejedno děvče, nyní se opačné pohlaví nejen neotáčelo, ale naopak odvracelo.
Jak těžko jen nesl ponížení, jichž se mu dostávalo jak pro jeho postavu, tak pro jeho neohrabanost, nešikovnost a vlastně zbytečnost!
A tak se rozhodl pro radikální změnu image. Rozhodl se stát slavným, obdivovaným, uznávaným. Vítaným všude s doširoka otevřenou náručí, a to nejen proto, že jej jinak než s notně nataženýma rukama nikdo neobjal pro jeho obezitu. Rozhodl se stát přeborníkem.
Jenže ono to není jen tak, stát se mistrem nad mistry. Být přeborníkem v čemkoliv totiž znamená být lepším než ostatní, a on byl lecjakým, jen ne nejlepším z nejlepších.
Dlouho přemítal, v jakém oboru by mohl vyniknout. Předlouho. Jak jen si lámal hlavu, jak jen jásal nad nejedním nápadem, než tento vzápětí musel zamítnout, protože jeho realizace byla nedosažitelnou!
Rozhodl se vyniknout na sportovních kolbištích. Zaujal ho nejprve sprint, jenž ale zavrhnul poté, co se hodinu snažil rozdýchat marný pokus popoběhnout pár metrů k tramvaji chystající se k odjezdu. Zajímavým se jevil i běh překážkový, do chvíle, než jednou zapomněl klíče a marně se pokoušel přelézt nízký plůtek kolem zahrady. Dobře znělo i slovo kanoistika, do chvíle, než u televizního přenosu zjistil, že při ní používané plavidlo má zůstat na hladině, zatímco pod ním se vždy utopilo. Pokusil se o vzpírání… a měsíc na něm pak pracovali chiropraktici. Chtěl se stát alespoň hokejovým brankářem, ovšem jeho tělesné proporce byly i bez betonů širší než povolují pravidla. A neuspěl ani u sportu zvaného šachy, když přes své zaoblené přednosti nedosáhl na šachovnici a při každém zafunění srážel pupkem figurky. A neuspěl ani v daleké Asii, kde byl pro změnu zesměšňován coby anorektik mezi zápasníky sumo.
I rozhodl se získat vavříny na poli kultury. Vrhnul se na spisovatelskou dráhu, jenže… po napsání své první věty zvěděl z knižních Pravidel českého pravopisu tolik překvapivých odlišností od svého díla, že rezignoval. Úplně stejně se mu dařilo i v hudbě, kde pro změnu nechápal noty a ais pro něj znamenalo totéž co auvajs a odmítal hrát skladby s nějakými „béčky“. Lovci talentů z operní branže nebyli, i když totiž vlastně byli, konsternováni jeho zpěvem cestou domů z nálevny, od kohosi pak dokonce dostal dvacetikorunu za to, když už nikdy nebude veřejně vystupovat.
Pak se nadchl pro vědu, v níž to sice vypadalo nadějněji, ale i toto mělo své stinné stránky. Protože jeho sloučenina prášku na spaní s projímadlem nebyla veřejností přijata s ovacemi, stejně jako úsporné elektrické křeslo z kategorie A++, které spotřebovávalo minimálně energie a navíc nebylo nebezpečné. Neuspěl ani s lednicí pro Eskymáky, ani s puškou, která dokázala střílet, aniž by někdo stiskl spoušť.
A tak upadl do stavu hluboké deprese, při níž si musel dokonce pomoci léčivem zvaným pivo. A právě v této chvíli jej válejícího se na kanapi u televize přistihla manželka. Ta, jež ho vzápětí pasovala přece jen na přeborníka. Radostí by poskočil, kdyby to šlo. Jenže byl na takový výskok radostí až příliš líný.
A bodejť by taky ne, když jej manželka pasovala na přeborníka… v lenošení.