Já, terorista

Už když jsem se narodil, cítil jsem, že něco není tak, jak by tomu mělo být. Jistě, mí nejbližší mě měli rádi a stavěli se ke mně tak, jak tomu v našich luzích a hájích bývá, jenže ze strany lidí cizích tomu bylo až příliš často jinak.

Kolikrát jen jsem již v dětství zaznamenal, jak mě přímo propichují pohledy cizinců! Kolikrát jsem jenom pocítil něco, co mi nebylo ani trochu milé! A když jsem povyrostl a pobral nějaký ten rozum, pochopil jsem příčinu tohoto stavu věcí.
Došlo mi, proč se ke mně třeba Němci chovají tak jaksi schizofrenicky. Tedy že zatímco se ode mne většina z nich odtahuje, jiní jsou mi naopak na každém kroku v patách a nenápadně sledují, jak si počínám.
Pochopil jsme, proč si navlas stejně počínají i naši sousedé rakouští.
Zajel jsem do Itálie a vše se opakovalo. A ani vstup do Vatikánu mi nepomohl, protože i tam na mne měli pifku.
Počal jsem se orientovat spíše na východ, ovšem to jsem si dal! Ať jsem se v postsovětských republikách vrtnul kamkoliv, všude jsem byl pod dohledem, nikde jsem nenalezl chvilku klidu.
Dále, v Japonsku, na mě hleděli úkosem, a to nejen pro jejich šikmé oči.
Raději jsem tudíž přeletěl moře a ocitl se v Americe, kde se mi však hrdlo sevřelo dvojnásob, maje potenciální vyhlídky na erární ubytování na Guantánamu.
Podezřívavě na mě hleděli v Rumunsku, vcelku podle očekávání mě neměli v oblibě ani v arabském světě. S nedůvěrou jsem se setkával na každém kroku třeba i ve Francii, i v Holandsku, Belgii, Španělsku, Portugalsku, ve Velké Británii.
Stejného pronásledování a stejného odporu se mi dostalo ale třeba i na Kubě, na Slovensku,… Prostě snad všude.
Rozhodl jsem se tedy zavrhnout cizí kraje a zůstat doma, ve své české vlasti. Ale ani tady jsem neměl chvíli klidu. I tady na mě každý hleděl s nedůvěrou, i tady jsem byl sledován, i tady jsem byl na veřejnosti stejně jako doma podezříván.
Protože to víte…
Jak mne mohli nepodezřívat z terorismu, když to byli naši husité, kdo při svých dávných spanilých jízdách dosáhli i Baltu a rozhodně přitom nejednali v rukavičkách s obyvatelstvem dobytých území? Museli mne podezřívat z podílu na terorismu, když jsem byl příslušníkem národa, který jim kdysi zavraždil říšského protektora Heydricha. Když jsem byl stejné příslušnosti jako ti, kdo po válce nejednou krutě perzekuovali odsouvané německé obyvatelstvo Sudet. Musel jsem být podezřelým z teroru, když jsem byl občanem státu, jenž po boku států jiných válčil proti hitlerovské koalici. Když jsem patřil do východního bloku, který chystal třetí světovou válku proti kapitalistickým zemím, a když jsem se po malé sametové naopak ocitl ve vojenské koalici se zemí, jež svrhla atomovou bombu na Hirošimu a Nagasaki. Sovětské tajné služby mě podezřívaly rovněž vcelku právem, protože ač já sám jsem nic neprovedl, byli to naši lidé, kdo před odjezdem šmelili s u nás dočasně pobývajícími sovětskými vojsky a možná si tak v tehdejších poměrech dopomohli i k nějakým těm zbraním či munici. Nemohli mi věřit ti, na jejichž území byli dislokováni naši vojáci, mající tam spolu se spojenci za úkol chránit jednu ze stran konfliktu před druhou. Musel jsem být podezřelý, když to byl můj národ, jenž schvaloval dejme tomu bombardování Drážďan a vylodění v Normandii, jež znamenaly četné oběti a značné materiální škody na konci války. Vatikán mne nemohl nemít v merku, když jsem žil v RVHP spolu s osobou podezřívanou zprvu z atentátu na papeže; a byť se nakonec ukázalo, že je pravda někde jinde, jeden nikdy neví…
A doma? Ani tady nebyl klid, ač jsem tu byl mezi svými. Protože to víte – byl jsem z národa Mašínů a tudíž na mně pro tuto příslušnost též pomyslně ulpěla trocha krve jimi zabitých našinců. Stejně jako i já jsem, ač nevinen, byl vinen tím, kolik lidí bylo posláno nejen v padesátých letech nevinně na popraviště či zemřelo v uranových dolech, bylo pozabíjeno při pokusu o útěk přes železnou oponu,…
Prostě ač nevinen jsem byl všude coby Čech automaticky považován za teroristu. Nikdo z nenašinců mě neměl rád, každý se mě stranil, každý mě podezříval, nejednou jsem byl preventivně i vyslýchán, kontrola stíhala kontrolu. Haněli mě či se mi posmívali v tisku, i u nás doma po mně pokřikovali, ať si táhnu (někam jinam) domů.
Šlo to tak po léta.
A divíte se tedy, že mi nakonec „ruplo v bedně“? Že jsem nakonec vyjel po nějakém „Okamurovi“, venčícím mi před dveřmi domu své domácí „prasátko“?
Nedivíte, že?
Tak proč se tomu divíte u muslimů?