I nás jednou budou hodnotit

Jo, jo, to jsme se za starých zlatých časů mívávali! Tedy my osobně jsme se nemívávali, protože jsme ještě nebyli na světě, ani já, ani vy, ovšem přesto jsme se mívávali. My coby národ. Protože tehdy, tedy před 690 lety, jsme se sice neměli ani zdaleka tak dobře, jako se máme dnes, přesto však jsme se měli. Protože jaké jsme jenom tehdy měli peníze! Celý tehdy známý svět nám je mohl závidět. A záviděl.

Právě před zmíněnými 690 lety se u nás totiž začaly razit první české zlaté mince, floreny, za něž jsme mohli vděčit zlatu z Jílového u Prahy a panovníkovi Janu Lucemburskému. Šlo o první zlaté mince na sever od Alp a tyto měly značnou hodnotu – vždyť pracoval-li tehdy dělník za jeden pražský groš denně, vydělal si takový floren za šestnáct dní. Přičemž měl takový floren vlastně jen vcelku malou hmotnost – pouhých 3,53 gramu.
A jestliže tehdy byly i obyčejné pražské groše velmi pevnou a cennou valutou, oblíbenou v zahraničních platbách, je o florenech zhola zbytečné mluvit. Byly vzácností a touto zůstaly až do dnešních dnů. Vždyť i dnes nikterak mimořádně vzácné pražské groše, jichž bylo vyraženo celkem asi půl miliardy, jsou k mání za několik stokorun, dodnes mnozí dělníci vlastně pracují za pražský groš denně. A floreny…
Ty jsou dnes už tuze vzácné. Protože jich sice bylo vyraženo rovněž značné množství, ovšem v naprosté většině skončily kdesi v cizích krajích. Žádala si je církev, žádal si je každý, komu náš král dlužil. Každý chtěl jen tyto.
Jo, to bývaly časy!
Časy, kdy žádná Česká národní banka netiskla ve velkém bezcenné papírky zvané bankovky jenom proto, aby vědomě znehodnotila svou měnu a přispěla ke zvýšení inflace, mající za úkol podpořit utrácení a růst cen a zabránit údajnému zlu jménem deflace. Časy, kdy se nejen neintervenovalo proti vlastní měně, ale kdy nerostl navzdory všemožným „úsporným opatřením“ státní dluh jenom proto, aby se vrchnost zalíbila poddaným. Časy, kdy se sice dost možná i tunelovalo, ovšem ne v takových rozměrech jako dnes. Protože zloděje by možná vsadili do šatlavy, možná by mu uťali kradoucí horní končetinu a možná by se dostal i do katových rukou.
Prostě byly časy, kdy si svět žádal naše peníze a těchto si logicky vážil i náš lid, od posledního kmána až po slovutné vladaře! Časy, kdy se nemluvilo o tom, že na to či ono možná přispěje nějaká „Evropa“.
Ovšem to už je dávno. Strašně dávno. Bezmála sedm století.
Dnes jsou jiné časy. Jak napovídá třeba nedávný průzkum společnosti Partners, jsme sice z hlediska financí v právě započatém roce velice optimističtí, pozitivně naladění, hledíme s optimismem vstříc světlým zítřkům a ve skoro polovině případů hodláme šetřit a chovat se finančně zodpovědněji a též více investovat, ovšem…
Zároveň též platí, že dluhy našich domácností jenom v listopadu minulého roku meziměsíčně vzrostly o čtyři miliardy korun, v meziročním srovnání pak stouply o celých asi 23 miliard a naši lidé ke konci listopadu dlužili více než 1,231 biliónu korun. A dluhy podniků vzrostly meziročně o 33 miliard a na konci listopadu činily přibližně 1,034 biliónu.
A jak je na tom stát samotný? Ten se nám plánuje v roce 2015 zadlužit o dalších 100 miliard korun a pyšní se tím, neboť naseká o 12 miliard méně dluhů než loni. Pokud se jeho plány vyplní.
Zkusme si po těchto zjištěních odpovědět na otázku, jaký asi bude názor numismatiků na českou korunu někdy v roce 2683! Až této bude stejně jako dnes florenu 690 let…