Hlavně když je hezčí statistika…

Tak prý u nás doslova tiká bomba. Kteroužto bombou není míněn ani žádný časovaný pozůstatek z dob světové války, ani nějaký pekelný stroj z dílny teroristů. Tato bomba je totiž daleko jednodušší. Vlastně docela prostá, ale přesto nebezpečnější než leckterá trhavina.

Touto tikající bombou jsou prý docela obyčejné dluhy na nájemném. Tedy cosi, co hrozí celé naší společnosti. Protože tato by nebyla zasažena jednorázově letícími střepinami, před nimiž je možno se skrýt, nýbrž daleko hrozivější a nekončící smrští statisíců bezdomovců. Tedy lidí, o nichž v současnosti vlastně ani pořádně nevíme, kolik jich je; protože zřejmě jen malá část z nich to je ochotna veřejně přiznat a mnozí další jsou buď bezdomovci skrytými, nebo těmi, jež od tohoto osudu dělí již jen nepatrný krůček, většinou kvůli chudobě.
Prý jen díky naší liknavosti není těchto lidí daleko více. Protože prý naše společnost není důsledná při vymáhání všech dluhů na nájemném v obecních bytech. Kdyby tomu tak bylo a neplatiči byli (právem) vystěhováváni, bylo by na ulicích o statisíce bezprizorných lidí více. To si prý ovšem nikdo nepřeje a tak se to prozatím zaonačuje lecjak, jen aby se davy dlužníků na ulici neocitly. Což se prý jakž takž daří. Prozatím.
A zatímco jsou mezi námi již mnozí tací, kdo bydlí jen díky tomu, že se nad jejich dluhy prozatím vždycky nějak mávlo rukou, hrozí, že jich bude více a více. Protože prý přes půl milionu dětí třeba z neúplných rodin, stejně jako děti z dětských domovů, vstupuje do dospělosti s rizikem ohrožení bezdomovectvím. Protože tyto nemají až na výjimky předpoklady pro to, aby si po dosažení dospělosti sehnaly nějaké bydlení. V neúplných rodinách je prý takových dětí asi 580000, mezi dětmi „z děcáku“ hrozí nebezpečí bezdomovectví každému druhému.
A když jeden skončí na ulici, jen těžko se z ní vrací do normálního života. Protože se na ně lepí dluhy z doby bezprizornosti a častý požadavek bezdlužnosti či kauce na byty je vyřazují ze skupiny žadatelů. A takzvané sociální byty nejsou na obzoru.
A tak se prý přimhuřují oči. Když někdo v obecním bytě neplatí nájem, hledají se splátkové kalendáře, náklady se rozpočítávají mezi ostatní, platící partaje, škudlí se na tom či onom, méně se udržuje, modernizuje. Aby i ti, kdo toho nejsou hodni, bydleli. Protože kdyby o bydlení přišli, jen těžko by se prý zmáhali na nové.
Jistě, není takovým lidem co závidět. Sotva by chtěl někdo jiný než ryzí bezdomovci být na jejich místě. Nemít své jisté v podobě střechy nad hlavou, nevědět, zda a jak dlouho se ještě v otázce bydlení udrží nad vodou. Jenže…
V devětaosmdesátém roce jsme počali upřímně razit po dlouhých letech rovnostářství heslo „každému podle jeho zásluh“. Ten, kdo se přičiní, se měl mít lépe než ten, kdo nikoliv. Jak jen jsme po tom prahli! A dnes?
Dnes tu máme, jak vidno, kousek socialismu zpět. Ti za vodou nebo alespoň nad vodou doplácejí na ty, kdo takovými nejsou. Jen proto, abychom vypadali před světem i před sebou samými dobře. Abychom neměli ulice plné bezdomovců.
Vždyť na to přece máme. On to vždycky někdo za někoho zaplatí.
A nikdo nechce dodat slůvko „prozatím“…