Flaštičko, otevři se!

Jsou věci, které si koupíme a můžeme je okamžitě upotřebit, aniž bychom se o cokoliv museli starat. Ale jsou i druhy zboží, u kterých to lze nedoporučit nebo u kterých to vlastně ani dost dobře nejde. Protože některé tovary mají zkrátka svoje specifické „šatečky“, jimž se všeobecně říká obal.

Obaly jsou pochopitelně všelijaké. Jedno však mají společné. A sice to, že vesměs nebývají vhodné ke konzumaci. Jsou tu různé tu více a tu méně nepoživatelné sáčky, kornoutky či krabičky papírové, jež by se sice daly zhltnout, ale přece jenom je lepší, použijeme-li papír teprve ve finální fázi procesu trávení a nikoliv k tomu, abychom si jím „utřeli“ i vše od dutiny ústní až po nitro konečníku, je tu igelit a jiné plastové obaly nulové nutriční hodnoty, a jsou tu pochopitelně i materiály, které prostě nesníme, nejsme-li fakíry či sebevrahy. Protože zkuste třeba rozkousat konzervu, plechovou krabičku nebo skleněnou láhev!
Ovšem zboží v obalu musíme vesměs koupit i s tímto. Protože zkuste si třeba zajít do samoobsluhy a požádat, aby vám dali litřík červeného do síťovky, aby vám navážili a do košíku položili pár piv, aby vám to mléko nadojili mezi jablka a salám!

Nepochodíte. Prostě jsou věci, které svůj obal bezpodmínečně vyžadují. A, jak jsem již nastínil, jde zejména o zboží tekutého druhu. Toto je potřeba mít v náležitém balení až do okamžiku, kdy se je chystáme zkonzumovat. Teprve doma, u stolu nebo na jiném příhodném místě prořezáváme, propichujeme či trháme tetrapackovou krabici, odšroubováváme víčko nebo bohatýrsky urážíme hrdlo láhve šavlí… Každému co jeho jest.

Jenže není obal jako obal. A s láhvemi to bývá nejednou nejtěžší, alespoň co se týká tekutin, jež nebývají v ještě nedobytnějších plechových konzervách. Protože kolikrát jen narazíme na skleněnou láhev s naraženým víčkem! Pravda, již ne tolikrát jako za minula, protože dnes už žijeme namísto tehdy panující doby skleněné v naší pokrokoé době plastové, ale i tak…A co počít, držíme-li v ruce láhev s nešroubovacím uzávěrem? Na to se názory dnes stejně jako kdysi různí. A to notně.

Protože třeba naši zedníci minimálně za minula byli přímo přeborníky v počtu způsobů, jak otevřít pivní láhev. Používalo se k tomu lecjaké na stavbách užívané nářadí, používal se otvor ve dveřních zárubních sloužící prvotně k možnosti tyto uzamknout, používaly se klíče, šroubováky, nože, ba někdy i vlastní zuby. Ty poslední samozřejmě hlavně tehdy, za minula, kdy nás ještě plomby a potažmo celý náhradní chrup nestály ani zdaleka tolik peněz jako dnes. Tu se otvíralo a nejednou dodnes otvírá tím a tu oním. Lidské kreativitě se meze nekladou a Češi vždy patřili k mistrům improvizace.Ovšem buď jak buď, vždycky bylo nejpříhodnější užívat k otevírání takovýchto láhví otvírák. Třeba proto, že manipulace s tímto byla vždy relativně bezpečná, nebo proto, že taková zubní korunka by se měla jmenovat spíše zubní tisícikorunka a její poškození či ztrátu tudíž není záhodno kvůli obsahu láhve riskovat.

Klasický obyčejný otvírák na láhve jsme znali a známe všichni. Ovšem proč se omezovat jen na tento, že? Vždyť otvíráky mohou být různé. Třeba i krásné. A s takovými krásnými otvíráky je radost se do láhví dobývat.Pohled na ně nejednou může zapůsobit i tak, že máte opojný pocit krásna ještě dříve, než se dostanete k tekutému obsahu a tento vyžunknete.A tak i já pár takových otvíráků vlastním, jakkoliv je doba skleněná a s ní i doba nešroubovacích víček na láhvích na sklonku své existence. Byť je téměř nepoužívám, jedno je jisté. Kdybych se do nějaké takové láhve potřeboval dostat, nebudu muset zkoušet štěstí s parafrází „sezamové“ formulky „flaštičko, otevři se“.