Elegán

Móda nikdy nebyla jeho silnou stránkou a právě v onom okamžiku to bylo znát. Své drahé polovičce pak po mnoha letech společného soužití také již dávno naslouchal vesměs jen na oko a její slova mu šla jedním uchem dovnitř a druhým okamžitě zase ven, čehož nyní vyjímečně upřímně litoval. A to proto, že se již za několik málo hodin měl dostavit k pohovoru s vedoucími pracovníky podniku, jenž nabízel místo jeho snů, a nyní si nemohl za nic na světě vzpomenout, co že si to má vzít na sebe, aby udělal ten nejlepší dojem.

Stál před otevřenou skříní a nevěděl, co si má vzít na sebe. Manželka mu sice včera večer dobře poradila, co že bude to pravé, v čem udělá ten nejlepší dojem a zvýší své šance na úspěch v úsilí o získání onoho zaměstnání, jenže nyní marně lovil v paměti, co mu to doporučovala. A sám si, jak zmíněno výše, rady nevěděl.
Stál tu jenom v puntíkovaných trenýrkách a očima přejížděl svou garderóbu. Po čem z toho všeho by měl sáhnout?
Co když vybere špatně? Nezalíbí se oněm lidem, kteří budou mít hlavní slovo, a jestliže neuspěje, nejen že přijde o dobrý flek, ale ještě si to polepí u své drahé polovičky, protože ona mu přece jasně řekla, že si má vzít…
No jo, jenže co že si to má vzít? To už nevěděl.
Čas běžel a on stále bezradně postával před ramínky s oblečením. Už snad ani nedoufal, že si ještě vzpomene na manželčinu radu, a smiřoval se pozvolna s tím, že se bude muset rozhodnout sám… a pak za toto své rozhodnutí nést i případné následky.
Kdyby tak měl jeden jediný oblek jako za starých časů! Jeden jediný slušný oblek, ve kterém nejprve chodil do tanečních, pak se v něm oženil a nakonec ještě nějakou dobu chodil do společnosti a na funusy! Jenže to štěstí už nyní neměl. Nyní tu bylo už oblečení habaděj, leccos pro lecjakou příležitost. Jenže jen čert (a manželka) ví, co se hodí k čemu. On nikoliv.
Má si vzít bílou košili? Nebo raději nějakou barevnou? S výšivkou nebo bez? A má si k této vzít kravatu či motýlka? A opět jakou či jakého, maje na výběr z mnoha variant? Kdyby šlo o něho, věděl by, jenže v tomto případě se měl zamlouvat nikoliv sobě samotnému, nýbrž hlavně jiným.
Nezbývalo než začít improvizovat. Kombinoval různé košile s různými kravatami, motýlky, saky, ba i frakem, ovšem ne a ne dojít k přesvědčení, že to a nic jiného je to pravé.
Pak však pohlédl na hodinky a vyděsil se. Promrhal zkoušením si šatů tolik času, že to měl nyní skutečně jen tak tak. Byl opravdu nejvyšší čas vyrazit z domu. A to pokud možno sprintem.
A tak na sebe navlékl to, co mu v daném okamžiku připadalo nejméně kontroverzní. Bílou košili a černé sako s kravatou barvy noci. Rychle, hlavně rychle!
Konečně zapnul na saku poslední knoflík a na nic více nedbaje vyběhl ze dveří. Kvapil tak, že nehleděl nalevo ani napravo a nevšímal si lidí kolem sebe. Lidí, kteří se za ním zjevně otáčeli s údivem a snad i měli nějaké ty průpovídky. Jenže co mu do nich bylo! Hlavní bylo dorazit včas tam, kam měl namířeno.
A naštěstí to stihl doslova v poslední vteřině.
Před dveřmi místnosti, za níž měl padnout verdikt o jeho další existenci, se ještě naposledy poupravil, přičísnul a na vyzvání následující jeho zaklepání vstoupil.

Zraky přítomných na něm spočinuly stejně jako na něm včera spočinulo znalecké oko manželčino. A tento okamžik mu vyvolal v hlavě vzpomínku právě na manželku a na okamžik, kdy mu tato včera řekla: „A kalhoty budeš mít vyžehlené v pokoji na ramínku.“Jenže on… Sakra! Vždyť on dnes na žádné ramínko s kalhotami ani nesáhl! Bác!Sklopil zrak a s ruměncem ve tváři hleděl tam, kam všechny zde přítomné důležité osoby.Tedy na své chlupaté nohy v bačkorách, vyčuhující toliko z puntíkovaných trenýrek.