Dostal, co chtěl

Šéfredaktor bulvárního plátku byl notně rozezlen. Uzávěrka byla na spadnutí a snímky, jež mu přinesl fotograf a jež právě držel v rukou, rozhodně nebyly tím, co by se v tiskovině tohoto ražení mělo objevit.

Noviny potřebovaly nějakou senzaci, nejlépe učiněnou bombu. Chtělo to něco, co přitáhne pozornost, něco, čemu kolemjdoucí prostě neodolají a za co budou svolni utratit nějakou tu korunu.  Něco… něco…

Prostě něco úplně jiného, než se tu šéfovi aktuálně nabízelo. Protože co tohle mělo být?

Šéfredaktor běsnil a nebylo tak docela vyloučeno, že nakonec dojde i na inzultaci fotografa stojícího před ním. Protože už byl vysloveně nejvyšší čas sázet. A co tam má šéfredaktor dát? Tohle?

Na jednom ze snímků stál sice místní starosta po boku jednoho z nejvyšších místních podnikatelských bossů, o němž se spekulovalo, že má na výplatní pásce většinu z regionálních politiků, dokonce viditelně držel v ruce šek od této pochybné existence, jenže… To byl přece šek pro charitativní organizaci, jejíž členové se právě chystali tento převzít, aby za takto získané peníze ulehčili život potřebným. Nebyl to úplatek do starostovy kapsy. Takže co s tím? Prostě nic.

Nebo ta fotografie druhá! Ano, byla na ní vlaková souprava vrchovatě naložená ruskou vojenskou technikou a řítící se do českého vnitrozemí. Tanky, děla, houfnice,… Jenže co s tím, když nešlo o počátek nové invaze, ale pouze o techniku, již konečně jedna z našich vojenských posádek odepsala a posílala takto do šrotu, jak o tom referovala snad všechna média?

A fotka třetí? Na té sice byla pohledná celebrita nahoře bez, ovšem co s tím, když svět již dávno tuto znal i v rouše Evině a navíc tato mohla sloužit nejlépe jako odstrašující příklad anorexie v lékařských publikacích?

Byl tu snímek z dopravní nehody, při které však došlo pouze k menšímu pomačkání plechů, byl tu incident z místního stadionu, jenž však spočíval pouze v tom, že jeden z fanoušků vlepil druhému facku, a to navíc jenom proto, že mu postižený chodil za ženou.

Prostě nuda.

Šéfredaktor běsnil a nakonec svou nevoli uzavřel tím, že až se vrátí ze služební cesty, chce mít na stole snímky zcela jiné. Senzaci, učiněnou bombu. Něco, co umožní zvýšit náklad a díky čemu se po jejich bulvárním plátku na pultech jen zapráší.

Za pár dní se šéf ze služební cesty vrátil a nestačil se divit. Nevěřil svým očím. Protože zostuzený fotograf splnil vše, oč byl důrazně žádán. Dodal snímky, jež prodávaly samy. Ani jeden jediný výtisk nezůstal neprodaným.

Jen jedno bylo podivné. A sice že žádný z výtisků ani nedorazil na pulty. Celý náklad byl vyprodán dříve, než opustil tiskárnu. A všechny exempláře byly skoupeny jeho podřízenými, známými a blízkými.

Dlouho trvalo, než se mu jeden z těchto výtisků podařilo ukořistit. A strnul.

Na snímcích totiž bylo něco, co byla skutečná bomba. Hlavně pro něj samotného. Bylo tam něco ohromujícího, nad čím i on sám jen zalapal po dechu.

Na titulní straně se v obřím provedení a v barvě skvěly snímky…

… jeho manželky, kterak si to v době jeho nepřítomnosti rozdává s nejedním z jeho podřízených.