Četníkův konec?

Představte si četníka. Nebo třeba drába, strážníka, příslušníka Veřejné bezpečnosti nebo policistu, chcete-li. Na pojmenování tu vlastně ani trochu nesejde. Představte si prostě tohoto muže zákona, jaký je (alespoň doufám) spíše vzácnou výjimkou než pravidlem; na něhož, doufejme, ve svém životě nenarazím a vy snad též ne.

Mnou si představovaný četník jednoho dne zavítal do „vyloučené lokality“ a počal si tamní obyvatelstvo, především tedy to tmavé barvy pleti, dobírat. Že je tomuto ze strany bílé většiny notně ubližováno, že má daleko větší nároky, než mu oni většinoví tyrani přiznávají, že má právo na vše. Podněcoval k nespokojenosti, k mezirasové nenávisti, tvrdil, že ti tmavší jsou perzekuováni, a protože jsou v právu, neměli by si nic nechat líbit. A byl v tomto přesvědčování úspěšný. Až do skutečné rasové nenávisti toto a posléze nejen toto vyloučené místo přivedl.

Pak přesídlil pro změnu do míst, kde se vyskytovali v hojné míře frustrovaní lidé bílí. Obrátil rázem jako korouhvička a začal všechny, zejména ty napružené, se stavem věcí nespokojené a ke kdečemu svolné jedince přesvědčovat, že to ti tam ve špinavém ghettu můžou za všechny problémy. Že jsou to vyžírkové, kteří parazitují neoprávněně na strádajících pracujících či živořících bílých nebožácích. A že si oni „vyloučení“ žádají více a více a – jak vidno – se dokonce radikalizují, jen aby vytřískali z většinové společnosti maximum. S čímž je nutno rázně skoncovat. A opět, alespoň mezi radikály, dosáhl vytýčeného cíle. I ty zradikalizoval a přiměl zaobírat se myšlenkou na poslední bitvu, jež by měla vzplát. A smést všechny ty nepřizpůsobivé vyžírky.

Následně tento četník přesídlil na sídliště kypící mládím, aby tam burcoval mladé stěží zaopatřené rodiny. Že prý jsou pro ně staří lidé přítěží, že jsou jen na obtíž a obírají mladé o pracně vydělané a státu povinně odváděné peníze. A v dalším působišti, na stárnoucím venkově, naopak horlil proti mladým, kteří prý nedopřejí po léta těžce pracujícím a na stará kolena skromně dožívajícím penzistům sociální jistoty, na které mají nezpochybnitelný nárok. Způsobil těmito počiny silné pnutí mezi mladými a dříve narozenými; a šel zase „o dům dál“, nechávaje rozdurděné obyvatelstvo sobě samému napospas.

Za svého působení poblíž kostela dštil oheň a síru na přivandrovalé muslimy a Židy, ty pak na působišti dalším, v jejich středu, ubezpečoval, že jsou plně v právu proti těm zlým křesťanům zahájit svatou válku. A zadělal tak na další pořádnou melu.

Znesvářil prostě kdekoho. A pak si sbalil fidlátka a odstěhoval se někam daleko, do ústraní, dávaje své profesi vale. Prohlásil, že už má oněch věčných konfliktů dost a že už chce mít svůj klid.

Jím vyprovokovaní lidé se do sebe pustili, až tekla krev. Ale co mu bylo po tom? On už s tím nehodlal nikdy nic mít. A ani nemusel. Protože žil daleko odtud a měl zkrátka pokoj, jeho se to více netýkalo.

Nehezká představa, že? Zejména není-li jeden právě tímto četníkem. Kdo by o někoho takového stál, že?

A je smutné, alespoň nakolik mi bylo předestřeno, že takový četník skutečně existoval a dosud existuje. Máme ho dosud za zády, byť ne v personifikované podobě.

Tímto „četníkem“ je… Amerika.

Protože jak jsem zvěděl, prý už Amerika nechce být světovým četníkem. Prý se musíme starat sami a ne spoléhat pouze na tuto.

Bílý dům prý (http://zpravy.idnes.cz/komentar-vladimira-votapka-k-zahranicni-politice-americkeho-prezidenta-obamy-1hd-/zahranicni.aspx?c=A150415_103845_zahranicni_jav) v uplynulých dnech udělal několik kroků, které naznačily možnou zásadní změnu zahraniční politiky USA, spočívající v tom, že Spojené státy postupně omezují svou angažovanost při řešení mezinárodních konfliktů. Americký prezident Obama v posledních týdnech posílil své úsilí o zapsání se do dějin coby mírotvůrce, a tak v uplynulých dnech nejdříve požadoval přehodnocení vztahů mezi Palestinou a Izraelem, následně souhlasil s dohodou o zrušení sankcí proti Íránu, vyhlásil politiku „restartu“ ve vztahu s Ruskem, formálně ukončil válku v Iráku a omezil počet amerických vojsk v oné zemi, nejinak bylo učiněno i s Afghánistánem, zřejmě počalo i sbližování se s Kubou.

Doposud se prý počítalo s tím, že Washington bude řešit krize po celém světě, že bude beztrestně intervenovat. A nyní chtějí USA redukovat jaderné arzenály a omezit své angažování se v různých konfliktech. Ať prý Evropa převezme mnohem větší díl odpovědnosti za udržení mezinárodního míru, ať sama daleko více řeší četné krize, ať už jde o agresivitu Kremlu, jehož zatím poslední obětí je Ukrajina, o napětí Číny s jejími asijskými sousedy, o rostoucí nebezpečí šíření jaderných zbraní, o boj proti terorismu,…

Prostě se mi jeví být toto v úvodu zmíněného četníka připomínajícím. A to hodně. Možná doslova.

Protože jen za mého života USA vojensky „řešily“ vnitřní záležitosti Iráku, Afghánistánu a podobných zemí. A teď, po nezdaru, říkají, ať se s teroristickými následky jejich vměšování vypořádáme především sami. Nedávno přes nás přejel mediálně zprofanovaný provokativní americký konvoj a my se teď máme především sami postarat o riziko hrozící z toto zbytečné gesto nelibě nesoucího Ruska. Američané vyvinuli veškeré úsilí na to, aby odstranily Kaddáfího, a Evropa se teď má především sama vypořádat s masivní a více než potenciálně nebezpečnou vlnou imigrace ze severu Afriky. V posledních šedesáti letech dělali Američané „pořádek“ i v Libanonu, na Kypru, v Perském zálivu, v Somálsku, na Ukrajině, v Gruzii, Tunisku a Egyptě, mám-li zmínit jenom ty destinace, jež se nás Evropanů tu více a tu méně dotýkají dnes či dodnes. Řešili to… a dopadlo to jako s oním v úvodu zmiňovaným četníkem.

Prý se teď máme daleko více činit my, Evropané. Nemáme spoléhat jen na Ameriku. Na tu, jež je za vodou, za „velkou louží“. Která možná už chce mít klid.

Stejně jako jsme ho možná mohli mít i my, nebýt tohoto „četníka“. Kdo ví…