Česko-slovenská inspirace

Vy poněkud starší si možná ještě vzpomenete na doby předcházející rozpadu Československa. Na ony četné tahanice, na ono handrkování se, na vzájemné osočování a obviňování se tu z toho a tu z onoho. A největšími problémy se tehdy jevily být slovenské špecifiká a především peníze. Protože patřilo ke koloritu oné doby, že se Slováci cítili ožebračováni českou stranou, byli přesvědčeni o tom, že většina jejich peněz končí u pragocentristů a jim podobných, zatímco Češi naopak obviňovali své východní sousedy z toho, že vysávají českou ekonomiku a nebýt českých peněz, kde by byli… Všichni se tak trochu mýlili a zároveň měli i svůj díl pravdy. A nehodlám soudit, kdo byl v právu více, neboť jsem byl v oněch dobách příliš mladý a ekonomicky nevýkonný na to, abych Slováky vysával nebo na nich naopak osobně tratil. Prostě to tak bylo a dovedlo nás to až k dnešní realitě.

Dále si možná vzpomenete i na heslo, jež bylo raženo především minulým režimem, jakkoliv právě pro tento rozhodně neplatilo. Platilo v dobách socialismu předcházejících, a to dokonce i v dobách našich pračlověčích předků, a doufalo se, že bude platit i po pádu vlády jedné strany. Což se tu a tam i stalo, avšak často také ne. To heslo znělo „kdo nepracuje, ať nejí“.
Když se změnil režim, doufalo se, že každý bude svého štěstí strůjcem. Jak jednotlivec, tak posléze i stát. Talentovaní a pracovití lidé věřili, že budou mít vysokou životní úroveň, zatímco nemakačenkové vyjdou naprázdno, mnozí Češi i Slováci navzdory truchlení po federaci doufali, že se teď budou mít líp, když je nebudou vysávat ti druzí.
Ovšem ne vždy to tak dopadlo. Bohužel. A to jak z pohledu jednotlivců, tak z pohledu států. Činily se různé kroky, ale výsledek byl snad pokaždé spíše žalostný. Jeden z takových pokusů o prosazení „antiparazitika“ jsme si my Češi pohnojili sami už před nějakým čáskem a nezbývá než být smířenými s realitou. Můžeme si za to přece sami.
Ovšem ač je pomlčkový stát již dávnou minulostí, nemrvíme to my Češi jenom sami sobě. Opět jsme to prý zavařili i chudákům Slovákům. Ani rozdělení státu, ani státní hranice je od našeho neblahého vlivu neochránily. Konečně udělali něco, co je vlastně normální, a my jsme jim to zase, byť neúmyslně, zkazili. Zase jim náš vliv nejspíše uškodí. Ach jo!
Problémem, jenž tu zmiňuji, jsou sociální dávky. Několik tisíc chudých Slováků, zejména těch pobírajících základní dávky na východním a středním Slovensku,  prý o tyto letos přišlo, a to jenom proto, že si je oni nebožáci odmítli odpracovat. O takovéto povinnosti rozhodl nový zákon, jenž u našich východních bratří začal platit už na začátku roku a do praxe vstoupil v létě a jenž navázal státní dávky na zapojení lidí do veřejně prospěšných prací nebo do podobných aktivit. Měsíčně asi čtyři tisícovky z nějakých osmasedmdesáti tisíc těch, jež této povinnosti nezbavuje třeba zdravotní stav nebo péče o malé dítě, odmítly nabídku veřejně prospěšných prací a v souladu se zmíněným zákonem jim tudíž byla dávka snížena nebo odebrána.
A bác! Čehůni prekliatí!
Slovenští opoziční politici i veřejná ochránkyně práv se obrátili na tamní ústavní soud, aby tento „krutý“ zákon přezkoumal a zrušil, k čemuž má tato instituce pravomoc. Protože zákon, jenž by přikazoval úředně vyzvaným chudákům vykonávání drobných prací ve prospěch obcí třeba v administrativě nebo v podobě uklízení veřejných prostranství či dobrovolnické činnosti výměnou za právo na sociální dávky, je prý v rozporu s ústavou. Protože podle tamní ombudsmanky i dalších kritiků takovéto počínání si snižuje lidskou důstojnost a jde o nucené práce, které jsou zakázány. A existuje přece i precedens – VŽDYŤ TAKTO JIŽ V MINULOSTI ROZHODL ÚSTAVNÍ SOUD ČESKÝ!!!
Slovenský ústavní soud dosud nerozhodl a do konce letošního roku prý už ani rozhodnout nestihne. A není vázán žádnou lhůtou, takže kdo ví, kdy a jak bude rozhodnuto, zda alespoň na Slovensku platí, že „kdo nepracuje, ať nejí“…
Jedno je ale jisté. Zase jsme my Češi Slováky poškodili. Tentokrát prokazatelně. Protože jsme se pro ně stali špatným příkladem. Svým rozhodnutím, že „kdo nepracuje, ať vyžírá“, jsme našim sousedům zkomplikovali jejich rozumné rozhodnutí.
Doufejme, že to slovenský ústavní soud ustojí, že bude moudřejší než ten český. Že aspoň Slováci nakonec rozhodnou rozumně. Protože bude-li tam potvrzeno, že platí „něco za něco“ a že „bez práce nejsou koláče“, budeme mít my Češi konečně kladný vzor. A třeba i nás pak jednou napadne s odvoláním se na slovenský ústavní soud, že v naší ekonomické situaci není moudré setrvávat u zkomoleného hesla „kdo nepracuje, ať aspoň tak hlasitě nemlaská“…