Více peněz, více olympijských medailí? Totální blbost!

Olympiáda v Tokiu skončila úspěchem české výpravy. A v komentářích se opět píše o tom, že český sport potřebuje více peněz od státu, protože více peněz se rovná více medailí. To je ale nebetyčná hloupost.

Tuto tezi, kterou šíří sportovní bafuňáři a všichni, kdo jsou přisátí na penězovody ze státního rozpočtu, šíří dál i media, i když je zcestná, protože neexistuje přímá úměrnost mezi penězi a sportovním úspěchem. Navíc stát se má starat o zdraví všech obyvatel, nabídnout dostatek možností ke sportování veřejnosti a především mládeže, podporovat zdravý životní styl už u dětí a ne financovat profesionální sport, který může pohodlně žít ze sponzorských peněz. K čemu nám jsou medaile, když patříme k nejobéznějším národům na světě?

V komentářích se píše o tom, že chybí peníze i sportoviště, že neexistuje systém. Ale sportovišť je dost, peněz taky a systém tu je. Když člověk běhá podél vodáckého kanálu v Tróji, střídají se tam děti, dorostenci i dospělí jak apoštolové na orloji, funguje to a výsledkem jsou světové i olympijské medaile.

Hrál jsem fotbalový okresní přebor v klubu, který měl jediné škvárové hřiště. Bylo plné od rána do večera. Dnes má stejný klub dvě travnaté plochy a dvě hřiště s umělou trávou a umělým osvětlením. A problém naplnit nádherný areál fotbalisty všech věkových kategorií. Téměř každá základní škola, kde kdysi bylo pískové hřiště a atletická dráha mizerné kvality, dnes disponuje sportovišti s umělými povrchy, které jsou k dispozici po vyučování i veřejnosti. Zadarmo, přesto zejí často prázdnotou.

A vrcholový sport, systém? Ester Ledecká, která získala na poslední zimní olympiádě dvě zlata v různých sportech, vyrostla v hvězdu zcela mimo systém. Finančně ji podpořila rodina, zcela se jí oddal její dědeček, bývalý skvělý hokejový reprezentant Jan Klapáč, který s ní jezdil po závodech, doprovázel ji na tréninkové kempy. Pamětníci vědí, byl to obrovský srdcař, stejně jako bratři Holíkovi, jeho parťáci z útoku. Asi jí něco ze svého heroického srdce předal.

Martina Sáblíková se stala rychlobruslařskou olympijskou legendou, která vyrostla na rybníku. Možná právě proto. Stala se šampionkou v minoritním sportu a zpočátku i bez výraznější finanční podpory jen díky tomu, že je obrovská srdcařka, stejně jako její trenér Petr Novák. Pokud se někdo domnívá, že když postavíme rychlobruslařský stadion a nasypeme do tohoto sportu miliony korun, vyrostou nám automaticky noví šampioni, je naivní. Pokud se tomuto sportu nebude věnovat nová Sáblíková či Sáblík na 110 procent, pokud nebude někdo až fanaticky motivovaný jako Martina, pak zlato nikdy nebude.

Bavil jsem se před koncem olympiády s bývalým zlatým medailistou z her v Mexiku Janem Kůrkou. A i on zdůrazňoval zásadní důležitost srdce, totální oddanosti svému sportu. “Když před olympiádou v Mexiku vpadla do Československa okupační vojska Varšavské smlouvy, i zbraně olympioniků ve střelbě skončily v trezorech. Ale nezabalili jsme to, věnovali jsme se suché přípravě, pracovali jsme tvrdě na fyzičce. Když nám zbraně vrátili, byli jsme absolutně natěšení, nabuzení. Byli jsme srdcaři a jsem přesvědčený, že na olympiádu se vždy dostanou opravdu jen ti nejlepší, největší srdcaři. Peníze na přípravu a podmínky jsou důležité, ale srdce je nejdůležitější,” řekl mi.

Komentátoři kladně hodnotí počet získaných medailí, ale vůbec neberou v úvahu, že sport je nejen o výkonnosti, ale i o štěstí. A především o soupeřích. Faktor soupeře media zcela opomíjejí, i když je zásadní. Pokud se někdo z konkurentů na daný den lépe vyspí, vyhraje, i když proti němu stojí stejný srdcař. Vůbec v tu chvíli nejde o to, kdo je výš v žebříčku toho konkrétního sportu. Ke sportu patří i porážky.

Kdo nepřekvapil je šéf Národní sportovní agentury (NSA) Filip Neusser. Po průšvihu s covidem v české výpravě napadl v bulvárním stylu “mám indicie” ČOV z podvodu, už v průběhu olympiády volal po nutnosti zřídit ministerstvo sportu. Bývalý brankář v pozemním hokeji překypuje nejvyššími ambicemi, a i když tvrdí, že sport potřebuje “odpolitizovat”, sám se projevuje jako protřelý politik: volební souboj o post předsedy ČOV vzdal bez boje ve prospěch jistého místa v čele NSA, vede permanentní ostrou mediální kampaň proti dosavadnímu šéfovi ČOV Jiřímu Kejvalovi a v hlavě má jistě i post ministra na ministerstvu sportu, jehož zřízení navrhuje. Pokud má pocit, že sport odpolitizuje nové ministerstvo plné politických náměstků a podnáměstků, je to prapodivná myšlenková konstrukce. Už dnes se kolem vrcholového sportu motá podezřelých šíbrů více než dost, samozřejmě tam, kam teče nejvíce peněz.

Čekají nás ještě zajímavé olympijské dozvuky. V lesku medailí, které snad přivedou ke sportu nové děti, se odehraje boj o moc a ovládnutí penězovodů. Snad fair play neutrpí tvrdou porážku.

Jdu si zaběhat do lesa, dnes mám v plánu 10 km. Jde to i bez instrukcí ministerstva sportu i bez státních dotací, přerozdělovaných NSA.