Rituální sebevražda ve Vietnamu?

Snaha přejít silnici ve Vietnamu se může jevit Evropanovi jako sebevražedný kousek. Je to jako vstoupit do extrémně divoké řeky, v níž ani zkušený vodák nedokáže „číst vodu“.

To platí zejména o velkých městech, v případě těchto řádek vycházím z Ho Či Minova města, kterému se pořád říká Saigon, navzdory přirozené úctě a respektu domorodců k velké osobnosti vietnamských dějin, ale i z Nha Trangu, Dalatu a ostrova Phu Quoc.  

Silniční provoz připomíná divokou řeku, kterou nelze v žádném případě přejít z jednoho pomyslného břehu na druhý. Na přednost na přechodu pro chodce napomeňte, namalované zebry jsou ve Vietnamu jen pro parádu. Proud desetitisíců skútrů, taxíků a velkých SUV v divoké kakofonii permanentního troubení se nikdy nezastaví, ale není to v žádném případě majestátný plynulý tok Dunaje či řeky Saigonu, máme-li zůstat v domácím prostředí. Ta řeka má na první pohled totálně neuspořádaný proud, teče zcela chaoticky, živelně, bez pravidel a zákonitostí, není to divoká, ale přesto subtilní Vydra, v Saigonu svojí šíří a silou připomíná spíše Zambezi pod Viktoriinými vodopády nebo Colorado v Grand Canyonu.

Vstoupit poprvé do této řeky vyžaduje odvahu a rozvahu. Kdo se do ní jednou vnoří, nesmí se zastavit, v panice zrychlovat či zpomalovat, je třeba jen jít stále kupředu rozvážným krokem. A hle, funguje to, motorkáři vás obtékají jako voda kameny, jen vás naštěstí neomílají zpětnými zrcátky, nikdo a nic nezastavuje, řeka v poklidu teče kolem vás a najednou jste na druhém břehu. Ale i tam musíte být obezřetní, protože když řečiště kapacitně nestačí, skútry se vyvalí i na chodníky.

Vietnamci ovládají své skútry dokonale, prakticky s nimi žijí své každodenní životy. Slouží jim jako dopravní prostředek pro celou rodinu, čtyři lidé i s psem na jednou skútru jsou běžným obrázkem, jako náklaďák, jako kancelář, protože telefonování za jízdy je zcela běžné, pokud se zastaví, sedlo motocyklu poslouží jako pohodlná sedačka, lůžko ke spánku i jako jídelní židle. A je jedno, zda řidič má na sobě obyčejné triko a džíny, nebo jde o řidičku v elegantním kostýmku s lodičkami na nohou.

Půjčit si skútr o objemu 125 ccm je ve Vietnamu úplně snadné – půjčují se na každém rohu, stačí zaplatit na den v přepočtu 100 až 150 Kč, řidičák po vás nikdo nechce (ani český, ani mezinárodní stejně ve Vietnamu neplatí) a můžete se stát součástí divoké řeky. Benzín je levný a (ne)pravidla silničního provozu rychle vstřebáte: netlačíme se k pravému okraji silnice, protože ten je vyhrazen pro ty, kteří jedou v protisměru, než se jim podaří prodrat se na jejich stranu silnice. Nebojíme se křižovatek, na nichž se řeky slévají, protože všichni se s respektem minou, nejezdí se rychle.

Ale hlavní je troubit, když předjíždíme zprava, zleva, odbočujeme do protisměru. Klakson je vedle motoru a kol nejdůležitější součástí skútru. Ve Vietnamu platí právo silnějšího, nikdy si netroufáme na autobusy, náklaďáky a luxusní SUV, v nichž se s oblibou vozí místní kapitalisté, žijící v absolutní symbióze s vládnoucími komunisty.

Jezdit na skútru ve Vietnamu je adrenalinová záležitost, ale poznat vietnamskou komunitu ze sedla, čichat neustále se proměňující vůně či pachy ulice, stát se součástí té na první pohled divoké řeky stojí rozhodně za to. I na skútru si potvrdíte, že Vietnamci jsou skromní, příjemní lidé, na první pohled uzavření a ostražití vůči cizincům, ale když se na ně usmějete, roztají a obdaří vás širokým úsměvem.

Teprve vlastní zkušeností zjistíte, že ani přecházení přeplněných silnic, ani vlastní jízda na skútru nejsou rituální sebevraždou, jak se může zdát na první pohled, ale velkým zážitkem, který vás přiblíží k místní komunitě víc než cokoliv jiného; pomineme-li fakt, že Vietnamci jsou stejně jako Češi velcí milovníci piva.