O svobodě a nezávislosti umělců

V Česku existují tisíce hudebních skupin nejrůznějších žánrů, stovky divadelních, pěveckých či tanečních souborů, desetitisíce svobodných nezávislých umělců. Jen hrstka vyvolených dosáhne na státní dotace.

Část tzv. nezávislé kulturní fronty v Česku se však hlasitě ozývá proti avizovanému omezení státních dotací do kultury. Jinými slovy ti nezávislí umělci říkají – chceme si dělat, co nás baví, ale milý státe, zaplať. Bez státních peněz prý kultura umře, padají silná slova, že jde o útok na kulturu. Tímto voláním po dotacích ovšem tito umělci sami popírají svoji nezávislost a přiznávají, že jsou rádi závislí. Na dotačních penězích ze státní kasy, která jede na dluh. Ale stát tu není od toho, aby dal peníze každému, kdo natáhne ruku.

Je zcela evidentní, že dotace v jakékoliv oblasti (vyjma zdravotně-sociální) jsou vraždou spravedlivé soutěže, protože na dotace dosáhne vždy jen minimum soutěžitelů a ti jsou zvýhodněni oproti konkurenci. Pokud někdo postaví divadlo, penzion, golfové hřiště nebo pekařskou linku za pomoci dotačních peněz a jeho konkurent si musí půjčit v bance, kde splácí úvěr, není to férová soutěž. Zajímavé je, že dotace vůbec nevadí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže.

Americký prezident Thomas Jefferson řekl: „Nejlepší vláda je ta, která vládne nejméně.“ A to je svatá pravda. Stát má být co nejmenší a co nejméně viditelný, prioritně má zabezpečovat vnitřní i vnější bezpečnost, právní řád a spravedlnost, řešit základní infrastrukturu, jako jsou silnice, železnice, energetika, voda, dále vzdělání, zdravotní systém a sociální stabilitu. Stát se má starat i o férové podmínky pro podnikání – a dotace, zejména ty v byznysu, férové podmínky ničí. Stát, pokud jeho finance nejsou v přebytku, se nemusí starat o kulturu a dotovat ji, kultura vždy žila a bude žít dál svým životem i bez dotací, výjimkou je udržení kulturního dědictví. Peníze stejně většinou putují většinou tam, kam lobbisté ukážou. A fair play dostává na frak. Navíc v Česku máme dostatek silných firem, které ze zisku mohou podporovat umění, sport či cokoliv jiného, je to jen na jejich libovůli. Dobrá kultura si vždy najde svého donátora a své publikum, nepotřebuje státní peníze.

„Stát tu není od toho, aby lidem bral svobodu, ale aby ji chránil.“ To jsou slova českého prezidenta Václava Havla. Nezávislí umělci, vzývající Havlův odkaz a současně lačně toužící po dotacích, volají po své vlastní závislosti na státu, po ztrátě vlastní svobody. To fakt nemá logiku. A do třetice slova prezidenta, tentokrát argentinského Javiera Mileie: „Nemám nic proti umělcům. Sám jsem měl rockovou kapelu. Můj problém je to, že pokud potřebujete vládní dotace k tomu, abyste dělali umění, tak už nejste umělec, ale státní zaměstnanec.“