O „proruských“ minipivovarech na olympiádě

Malé pivovary účastí na olympiádě podporují Rusko. Už je pít nebudu. Tolik jeden z titulků v mediích. Řemeslné pivovary, které zaskočily za odstoupivší Plzeňský Prazdroj, dostávají nálepky proruských švábů. Au, blbost bolí.

Podle logiky titulku by podporovali účastí na olympiádě Rusko i čeští sportovci. Už jim nebudeme fandit? To je ale blbost! Malé řemeslné pivovary si zaslouží nikoliv odsudky, ale velký potlesk za přínos české společnosti nejen díky možnosti degustovat nové pivní styly.

České hospody v dobách socialistických pětiletek byly jen o klasickém spodně kvašeném ležáku; světlá desítka, dvanáctka, sem tam tmavé pivo, pivaři půllitry tehdy lili do sebe jak o život, jako by se chtěli co nejrychleji propít do lepšího, svobodného světa, který nám tehdejší mocipáni přehradili železnou oponou.

Dnes se v Česku pije jinak. Lépe, zodpovědněji, pití piva se proměnilo v objevitelskou napínavou cestu napříč pestrobarevnou pivní planetou, v hledání nových pivních stylů a chutí. Jednoduše řečeno: už nechlastáme, ale degustujeme. A cestu do světa pivních chutí otevřely naplno právě malé řemeslné pivovary a nové pivní bary, kde se pravidelně mění značky i styly piv. Putování po malých pivovarech se stalo oblíbenou součástí trendového gastroturismu.

Byla to pivní rebelie malých, která přinesla do výčepů českých hospod piva kdysi neznámých stylů jako IPA, APA, ale, stout, NEIPA, hefe weizen, kyseláč... Tahle rebelie vnesla do české pivní kultury doslova revoluci – byli jsme oprávněně pyšní na své české ležáky, ale žili a pili v nevědomosti, že existují i jiná piva než ta, kterým celý svět říká pils, pilsner či pilsener podle české Plzně.

Hospody a pivní svět dnes drtí nová doba, prapodivný svět sociálních sítí, který tvoří z lidí asociální individualistické tvory, vzývající posty a lajky a nikoliv živý kontakt s lidmi a životem. Kvete blbost a debilizace civilizace je cítit všude kolem nás. Klinickou depresí, vyžadující psychiatrickou léčbu, trpí v Česku přes 700 tisíc lidí, spotřeba antidepresiv stoupla v zemi za posledních dvacet let o 300 procent. To dříve nebylo, lidi se vykecali v hospodách, které bývaly dlouhá desetiletí sociálními centry a mají nesporný psychoterapeutický přínos. Motto mé knihy Kde výčep můj zní: Terapie je drahá, chlast levný. I dnes je pivo pořád levnější než terapie.

Pivní kreativní rebelie malých řemeslných pivovarů jde proti negativním společenským trendům, obdivuhodně obohacuje život českých milovníků piva a zvyšuje pivní kulturu v hospodách. Greta Thunberg i ostatní extrémisti, šířící své pomatené ideologie, by společně s nenávistnými politiky měli začít chodit na pivo a degustovat. Protože v hospodách, které žijí a uchovávají si hrabalovské pábení i štamgasty, je svět ještě v pořádku. Protože pivo sbližuje.

Všechny zakladatele řemeslných pivovarů spojuje vášeň pro pivo, které nevnímají jen jako nápoj, ale jako ideální prostředek k propojování lidí. I když jsou konkurenty, tak spolu neválčí, ale spolupracují, fandí si, kamarádí se. V dnešním hektickém nervózním světě, plném ostrých ideologických, rasových, náboženských, ekologických i genderových konfrontací, kdy někteří světoví političtí hlupci v roli lídrů ohrožují samotnou existenci lidské civilizace, sehrávají pivovarníci důležitou stmelovací roli.

Takže – Dej bůh štěstí a na zdraví! A nepišme kraviny, že minipivovary, jejichž piva budou pít sportovci v Paříži, jsou proruské. Pivo není politikum, lidi sbližuje, ne rozděluje.