Chceme halu pro Sáblíkovou a Jílka!?

Zimní olympiáda skončila v Česku tradičně – voláním po rychlobruslařské hale. Už ne pro Martinu Sáblíkovou, která po úchvatné kariéře odchází do sportovního důchodu, ale pro Metoděje Jílka.

V atmosféře všeobecné euforie (kterou také sdílím) nad dvěma medailemi nové hvězdy Metoděje Jílka si však jako pragmatický realista dovolím napsat kacířské věty.

Rychlobruslení je globálně minoritním sportem a nadšená slova o šíření věhlasu Česka ve světě jsou falešná – o Jílkovi vědí jen v rychlobruslení zaslíbených několika zemích, navíc získal „jen“ dvě ze 42 rychlobruslařských olympijských medailí. Kdo znáte jména dalších 40 medailistů z rychlobruslařského oválu?

Rychlobruslení (nikoliv short track) je divácky nudný sport – sledovat dva bruslaře, jak roboticky krouží na oválu 10 km, bojují se setinami vteřin a pak čekají, zda soupeři budou rychlejší, není příliš akční. Z hlediska divácké atraktivity je zajímavý jen závod s hromadným startem.

Rychlobruslení je ohromná dřina a myslet si, že jedna hala v Česku přiláká tisíce dětí, z nichž vyrostou noví olympijští vítězové, je naivní. Děti dnes většinově dřina odpuzuje (“Čím mladší, tím větší bebíčka. Dnes se kluk škrábne ve škole o kružítko a je z toho týden nemocný,“ řekl mi trenér amerického fotbalu Libor Kurfirst). Martina Sáblíková a Metoděj Jílek jsou zcela unikátně fyzicky i mentálně silní, dávají svému sportu vše. Sáblíková se zrodila se na rybníku díky její ohromné osobnosti, bojovnému srdci, zapálení na hranici sebeobětování, zpočátku bez finančního zázemí. Jílek vyrostl díky péči rodičů na inline bruslích, vyzrál v mezinárodní tréninkové skupině Kalona Dobbina.

Kdyby rychlobruslení bylo takovou sportovní bombou, halu v Česku by dávno postavil soukromý investor. Nepostavil! Proč asi. Protože soukromí investoři počítají a pečlivě zvažují, kam peníze pošlou – na rozdíl od státu. Organizátoři příštích ZOH ve Francii už oznámili, že rychlobruslařskou halu stavět nehodlají, protože by neměla po hrách využití – závodit se bude mimo zemi. Mimochodem, rychlobruslařské dráhy mají na světě pouze ve čtrnácti státech.

„Peníze na přípravu a podmínky jsou důležité, ale srdce je nejdůležitější,“ řekl mi olympijský vítěz z Mexika Jan Kůrka. Například Ester Ledecká vyrostla v olympijskou vítězku ve dvou sportovních disciplinách mimo systém, zpočátku převážně z peněz rodičů, díky svému velkému srdci, díky dědečkovi Janu Klapáčovi, který býval úspěšným hokejovým reprezentantem a velkým srdcařem; ten jí věnoval veškerý svůj čas.

Komentátoři vždy hodnotí počet získaných medailí (na ZOH 2026 se jich rozdalo celkem 348), ale vůbec neberou v úvahu, že sport je nejen o výkonnosti, ale i o štěstí. A především o soupeřích. Faktor soupeře media zcela opomíjejí, i když je zásadní. Pokud se někdo z konkurentů na daný den lépe vyspí, vyhraje, i když proti němu stojí stejný srdcař. Vůbec v tu chvíli nejde o to, kdo je výš v žebříčku toho konkrétního sportu, kdo má na přípravu více peněz. Ke sportu patří i porážky.

Úspěchy ve sportu nejsou o penězích, stadionech, halách, ale o silných osobnostech, které se buď v generaci narodí, nebo nenarodí. Pro trénink běžeckého maratonu stačí les, stezka, silnice, běžecké boty, trenýrky, triko. A přesto na olympijské medaile legendárního Emila Zátopka, unikátního běžce z časů bez ministra sportu a přerozdělovací Národní sportovní agentury, nikdo nikdy navázat nedokázal. Proč? Prostě se nenarodil. Totéž lze říci o další legendě Věře Čáslavské.

Při vší úctě a respektu k medailistům letošní zimní olympiády: Česku aktuálně dělá největší reklamu ve světě fotbalista Pavel Šulc. Protože fotbal je fotbal a sledují ho lidé na celé planetě. To je realita.