Marně přemýšlím, jak uvést téma dnešního článku, protože je…řeknu to rovnou…tak trochu o hovně. Slušněji řečeno o psím exkrementu. Ne, nebojte se. Nemíním moralizovat nad těmi, co nesbírají.
Chci jen říct, že i obyčejné psí hovínko může sehrát klíčovou roli v něčí budoucnosti.
Moje neteř Marika se před pár lety seznámila s mladíkem Sašou. Byla to láska na první pohled. A taky na druhý a třetí…a měli se rádi dokonce i po třech letech, kdy podle odborníků na lidskou mysl vyprchají poslední zbytky hormonů zamilovanosti, a zbývá jen holá, ničím nezamlžená pravda. Tehdy se Saša vyjádřil, že by si rád Mariku vzal. Marika zářila štěstím a vzrušeně začala očekávat, kdy přijde ten okamžik. Ta chvíle, kdy její milovaný muž poklekne a zeptá se jí: “Vezmeš si mě?“ Po několika týdnech ji Saša vzal na prodloužený víkend do Paříže. Marika to považovala za jasný signál. Z Paříže si skoro nic nepamatuje; nedokázala myslet na nic jiného, než jestli bude zásnubní prsten ve sklence šampaňského nebo v dezertu. Čtyři dny uběhly jako nic a…Saša taky nic. Marika znervózněla a zlítostivěla a celou zpáteční cestu proplakala. Saša projevil vážnou starost a když mu Marika vyklopila, proč je zklamaná, zjevně se mu ulevilo. Vysvětlil Marice, že ji o ruku nechce žádat žádným trapně otřepaným stylem (do kterého romantický výlet do Paříže pochopitelně spadá). Nebo valentýnská večeře. Nebo výlet loďkou po Benátkách. A tak podobně. Chce vymyslet opravdu originální způsob, který by si oba pamatovali celý život. A taky by chtěl, aby to bylo místo, které kdykoli může ukázat jejich dětem bez toho, aby si celá rodina musela koupit letenky na druhý konec Evropy (v tom lepším případě). A tak Marika čekala další dva roky, než Sašu napadne něco skutečně originálního.
No a před pár dny se u nás zjevila s novým prstýnkem na ruce. Zásnubním. Měla jsem radost. Hořela jsem zvědavostí, co Saša vymyslel. Stalo se to při venčení psa. Saša se shýbnul k zemi, aby do igelitového sáčku uklidil to, co po jejich miláčkovi na trávníku zbylo, a když se napřímil, držel v ruce zásnubní prsten (v té druhé, samozřejmě). Tento způsob prý zvolil proto, aby bylo naprosto jisté, že to Marika nebude čekat. (A měl pravdu). Jenže…Marika nebyla nijak nadšená. A pořád není. Způsob Sašových námluv se jí vlastně tak trochu dotknul; až tak, že začíná váhat, jestli je s tímhle klukem správně. Originality a rebelství, které na něm obdivovala, je najednou nějak moc. Tahle malá událost se nejspíš stala pověstnou poslední kapkou, po které pohár přetekl.
Nevím, co bych jí poradila. A taky nevím, jak bych se v její situaci zachovala. Jedno vím ale jistě: Trocha té otřepanosti a konvence zase tolik neškodí…Co říkáte, pánové?
