Znáte to. Šly jste na babinec a teď se vracíte ze sletu čarodějnic. Při odchodu z domu se loučíte se svým mužem. Když se po několika hodinách vrátíte domů, v obýváku sedí ňouma, který vám nepřinese kytku, co je rok dlouhý...
... který si neumí říct o zvýšení platu, nikdy nekoupí všechno z nákupního seznamu a hlavně: nesklápí záchodové prkénko. Stačilo pár hodin a z vašeho vyvoleného se stal tvor, který…nemá koule.
Takže (hluboký nádech)...teď je ta správná chvíle na krátký příběh, který mě k této úvaze inspiroval.
Jedu si takhle tramvají a vyslechnu rozhovor. Nade mnou stojí dvě ženy středního věku. Asi se nějakou dobu neviděly. Ta průbojnější líčí té mlčenlivější, co je u ní nového. Postupně se hovor stáčí na to, že s mužem to za nic nestojí. Hlavu mám zabořenou do čtiva a uši našpicované. Znáte to. Nechcete poslouchat cizí hovory, ale v tramvaji to nějak nejde. A navíc…začíná jít do tuhého. Žena nenechává na svém muži nit suchou a mně se mimoděk vkrade myšlenka, že na dovolenou bych s ní tedy nechtěla. Pak přece jen trochu povolí a prohlásí, že mají doma malé koťátko. Rezavého kocourka, který si oblíbil jejího muže. Chodí za ním jako pejsek. Sláva, pomyslím si, konečně něco milého. Ale paní dodá: „Nechápu, co na tom mým troubovi Zrzek vidí.“
Druhá žena se rozpačitě usměje a já si o první paní pomyslím něco, co jsem se rozhodla nepublikovat. Asi jsem nebyla jediná, kdo tenhle příběh zaujatě poslouchal, protože vzápětí zvedne hlavu od novin starší pán, co sedí přede mnou a ženě odpoví, i když její otázka byla ryze řečnická:
„To je jednoduché. Nejspíš to, co kdysi vy.“
Tak. Pokud jste teď, milé dámy, popadly nějaký kámen a nejradši byste jím po mně mrštily, tak to, prosím, nedělejte, a to z několika důvodů: Nedělám se svatou. Ne, že bych si nikdy nepostěžovala. A ne, že bych si nikdy nepřisadila, když některá z kamarádek plivla na svého muže jedovatou slinu, byť u toho nebyl (nebo možná právě proto). A taky si nepotřebuji šplhnout u mužů. A už vůbec nemám v úmyslu znepřátelit si ženy. Jsem jedna z vás. Možná to zní trochu pateticky, ale chci tím říct, že se nepasuji do role Soudkyně nebo Moralistky.
Jen by mě zajímalo, čím to je, že tak rády zapomínáme, kvůli čemu jsme si svého Rytíře vybraly…a posléze vzaly, zplodily s ním děti, postavily dům, zasadily strom…nebo taky ne. Třeba s ním prostě „jen“ žijeme. Tak proč si tak rády stěžujeme na poklesky a nedostatky, které jsou mnohdy jen výsledkem naší představy, jak věci mají nebo nemají být? Může za to naše česká povaha? Ve stěžování si, brblání, hudrání a projevech nespokojenosti jsme vážně dobří. Nebo máme horší muže než jinde? Všechno je otázka míry. (Ne toho Míry, ale té míry).
Měla jsem možnost mluvit s cizinkami, a tím nemyslím zdvořilou konverzaci o počasí. Žádná si tolik nestěžovala na muže, jako to dokážeme my, Češky. Co já vím…Třeba je žena na Ukrajině a v Rusku smířená s tím, že princové jsou na draka (a tudíž jen v pohádkách), v muslimské zemi si moc stěžovat nemůže, v nejchudších zemích světa na to pro starosti o základní věci nemá čas, v takzvaně vyspělých zemích je proti dobrým mravům mluvit otevřeně o osobních problémech, v severských zemích jsou muži neustále naložení v lihu, takže škoda mluvit a na Balkáně jsou ženy rády, že po válce vůbec nějací muži zbyli … Nebo je to jinak?
Nevím, jak vám, ale mně se líbí muži se vším všudy. Tedy…kompletní, abych tak řekla. I když to nic nemění na tom, že bych občas některé z nich nejradši zabila. Hned, na místě.
Ale ten jejich symbol mužnosti bych jim přece jen nechala :-).
