Kostlivci v předsíni

Blíží se oslava zlaté svatby našich a já pomáhám, s čím je třeba. Moje matka při té příležitosti naplánovala úklid, který rozsahem a použitými chemickými prostředky předčí i jarní nebo předvánoční úklid, a to už je co říct.

Fakt, že mrzne jako na Aljašce, ji ani v nejmenším neodradil. Popravdě řečeno, moc tomu nerozumím, protože oslava proběhne v restauraci. Máma všechny námitky odmávla s tím, že doma musí být prostě čisto; pro případ, že by někdo přišel na návštěvu. Skutečnost, že kromě rodiny k našim už léta nikdo nechodí, je poněkud nepodstatná. Táta chodí na šachy do vinárny a máma se se svými kamarádkami (mezi sebou si říkají děvčata) schází v cukrárně. Ale co kdyby, že… Sotva se umyla okna, máma rozhodla, že se udělá pořádek ve skříních. Slovíčko „se“ v podobných případech nabývá zvláštního významu, protože samo „se“ nic z toho nikdy neudělalo. (To nebyla stížnost, spíš jen lehký povzdech). 

Pokusila jsem se matku přesvědčit, že i kdyby k nim přece jen někdo zašel, sotva se jim bude dívat do skříní. Ale máma nedala jinak, než že se musí pořádně vygruntovat. Prý je čas od času potřeba pustit do skříní svěží vítr a vyhnat kostlivce. Nevím, co tím myslela, ale pokud bych v jejím šatníku měla něco označit za kostlivce, pak by to určitě bylo několik kožichů, které na sebe už léta nevzala a je hodně nepravděpodobné, že ještě někdy vezme. Jen tak mimochodem jsem se zeptala, co s nimi bude dělat. „Coby,“ opáčila. „Budu je tu mít, jako doteď.“

Všechny kožichy, které jí visí ve skříni, jsou spojeny s nějakou velkou nepříjemností, která se čas od času ve vztahu mých rodičů udála. Táta se tímto způsobem mámě omlouval. Holt mu občas vypadlo z paměti slůvko „promiň“. To se přece stává. Když k tomu došlo, za nějaký čas pak v předsíni visel nový kabát. A ne ledajaký. Krásný, z pravé kůže. Nebo kabelka; červená, luxusní, jaká se tehdy nedala jen tak koupit. Nebo rovnou kožich. Pravý, žádná umělina.

V době hluboké totality, kdy nabídka v obchodech byla žalostná a ženy musely všemožně improvizovat, byla máma nejlépe oblékanou ženou naší čtvrti. Její modely vzbuzovaly typickou českou závist a otázku, kde na to mí rodiče berou. A u zasvěcených taky obdiv nad tím, že táta vždycky trefí tu správnou velikost. No, máminy míry měl prostě v ruce. A taky bratra ve Švýcarsku, který mu čas od času poslal nějaké franky. A ty tatínek vyměnil za tuzexové bony, aby maminka mohla být „za dámu“. Co na tom, že někdy s pláčem a skřípěním zubů.

Zajímalo mě, jestli mámu nemrzí, že se jí táta nikdy za nic neomluvil. Podívala se na mě trochu udiveně.

„Ale…on se přece omluvil,“ řekla po chvíli. „A mockrát.“

Asi jsem se zatvářila pochybovačně, protože trvala na svém.

„Ale jo, omluvil se. Svým způsobem.“

Na to nebylo co namítnout a máma nejspíš ani žádnou odpověď nečekala. Pak se ještě na moment zamyslela a dodala:

„Jen ho to stálo o trochu víc, než kdyby tu hubu otevřel.“        

Co na to říct… Jsem moc ráda, že mému muži ono kouzelné slůvko z paměti nevypadlo. Protože… co bych já, ochránkyně zvířat, s tolika kožichy dělala?