Klídek, paninko, klídek!

Před pár dny moje děti odjely na hory a já jsem se záhy dověděla, že moje šestnáctiletá dcera lže, kouří trávu, peníze na obědy ve školní jídelně utrácí za bůhvíco a chodí se dvěma kluky najednou. 

Pravda, můžu si za to sama. Kdybych nebyla zvědavá a nepřečetla si seznam jejích novoročních předsevzetí, žila bych dál v blažené nevědomosti. Od té doby mi hlavou víří hrůzyplné obrazy, ve kterých moje sladká holčička vypadá jako zfetovaná troska nebo anorektička na pokraji smrti. Během několika málo dní jsem se taky stihla stát v pětačtyřiceti babičkou a viděla jsem „v barvách“, jak u nás v jednom kuse křičí dceřino dítko, u kterého se neví, na koho že je vlastně podobné: na tátu Filipa nebo na tátu Samuela?

Kamarádka Erika, jinak jogínka a praktička všemožných duchovních technik, mi poradila, abych dýchala zhluboka a co nejčastěji si opakovala: „Jsem ztělesněním klidu. Moje mysl je jako klidná hladina.“ Věřím, že kdybych u toho neusínala, přinesly by tyhle mantry kýžený výsledek. Pro jistotu jsem jejich účinek pokaždé podpořila práškem na uklidnění. Jak se blížil den návratu mých ratolestí, stoupala moje nervozita a zároveň odhodlání zachovat chladnou hlavu. Muži jsem slíbila, že na dceru nevybafnu hned mezi dveřmi. Jen tak mimochodem poznamenal, že s tím má jisté zkušenosti. Nechápala jsem, o čem mluví: vždycky jsem se držela zásady, kterou mi vštípila moje matka, a sice pokud chce žena s mužem po jeho návratu domů cokoli řešit, musím mu dát nejprve najíst. No dobře, možná jsem si na to párkrát hned nevzpomněla; ale to jsem určitě měla nějaký vážný důvod.

Než jsem stačila vytvořit další katastrofický scénář, děti mi zavolaly, že už jsou na cestě zpátky. Nabídla jsem jim, že je vyzvednu autem, aby se nemusely s lyžemi a batohy vláčet přes půl Prahy metrem a ještě autobusem. Můj muž takové věci považuje za rozmazlování a podobné případy obvykle okomentuje tím, že by se snad dětem nic nestalo, kdyby jely hromadnou dopravou, ale tentokrát kupodivu nic nenamítal. Kdo si postavil hlavu, bylo moje auto, které už toho má víc za sebou než před sebou. Když jsem se pokusila nastartovat, jen zakašlalo a pak definitivně ztichlo. Dětem jsem chtěla zavolat, že tentokrát to musí zvládnout samy, ale nakonec jsem se rozhodla dojet pro ně taxíkem.

Když jsem se jich vyptala, jak se měly, David byl jako obvykle stručně věcný, zato Diance jela pusa o sto šest.  Snažila jsem se chovat přirozeně; a to zřejmě tak urputně, že se dcera po chvíli zarazila a zeptala se, jestli jsem v pohodě. Měla jsem v plánu ji ujistit, že jsem v naprosté pohodě, ale zradil mě jazyk. Vyštěkla jsem, že to teda nejsem a ani nemůžu být, když se moje dcera chová jako děvka. Následující vteřiny se ticho v autě dalo krájet. Atmosféra rázem připomínala polský psychologický film z osmdesátých let. To už jsem na svou nezdárnou dceru vybalila všechny hříchy, které vyplynuly z toho pitomého seznamu. Nejprve byla ohromená a pak zhnusená tím, že jsem jí vlezla do věcí. Ve spravedlivém hněvu mě nazvala megerou, na což jsem zareagovala tak, že jsem jí vlepila facku. Poprvé v životě. Taxikář byl zděšený. Se svištěním brzd zastavil u chodníku a s výrazem člověka, který krotí divokou šelmu, vykřikl: „Klídek, paninko, klídek!“ Dcera situace využila a vylétla z auta rychlostí blesku. Její bratr ji následoval se slovy, že to „fakt nedává.“

Doma se Diana zamkla v pokoji a odmítla z něj vyjít. Přes dveře jsem se dověděla spoustu věcí: například to, že jsem ta nejhorší matka na světě nebo taky to, že trávu zkusila, ale vůbec jí nedělá dobře (to se mi opravdu ulevilo!) a taky to, kam investovala peníze na obědy: do antikoncepce. Prý to se mnou nechtěla řešit, protože bych zase vytáhla historku z pravěku, a sice že s tatínkem jsme se „sblížili“ až po roce a půl chození. To je pravda. Muž to obvykle komentuje v tom smyslu, že kdyby bylo na něm, praštil by do toho mnohem dřív, jenže jaksi nebylo kde. Bydlel tehdy na koleji se dvěma dalšími kluky a když jsme byli u nás doma, pod různými záminkami do mého pokoje co chvíli vpadla moje matka. A romantiku v přírodě jsem kvůli klíšťatům, komárům a alergii na pyl odmítala.

Když jsme všechno s mužem večer probírali u lahve vína, prohlásil, že to nakonec není tak hrozné. Podle něj bychom vlastně měli být rádi, že máme tak zodpovědnou dceru. A tu trávu s ní samozřejmě probere.

Haleluja. Když se to tak vezme kolem a kolem, vlastně bych měla být ráda, že mám tak zodpovědného muže.