Spáchat malý dopravní přestupek nutně nemusí být jen špatné. Můžete se o sobě dovědět něco, co jste absolutně netušili. A při tom ušetřit dvě stovky. Nebo i víc…
Jdu si takhle po jedné ulici v Brně. Je neděle brzy ráno a nikde nikdo. Neptejte se mě, proč nejsem v posteli a místo toho si to štráduju přes silnici, po které ve všední den frčí jedno auto za druhým. Tedy…pokud si nestoupnete k přechodu a nezmáčknete knoflík, který plechového hada na chvíli zastaví. A v tom je právě ten problém… Neberu to přes přechod, ale rovnou přes silnici, o pár metrů vedle. Proč se mám zdržovat čekáním na zelenou? Silnice je prázdná, nikde nikdo.... Rychle přeběhnu, ujdu pár kroků, a zpoza křoví, které lemuje chodník, se vynoří policajt. A do pr...čic…Nasadím zkroušený výraz, ale je pozdě.
Ochránce zákona se vcelku vlídně zeptá, jestli vím, jakého přestupku jsem se dopustila. Samozřejmě, že vím. Blekotám něco o prázdné silnici a o tom, že spěchám. To je voda na policajtův mlýn. Zpřísní a poučí mě, že takových, co spěchali, jsou plné hřbitovy. Znovu namítnu, že žádné auto nejelo, že to bylo úplně bezpečné.
„Tak vaši občanku,“ natáhne s povzdechem ruku. Mezitím si všimnu policejního auta, šikovně schovaného za roštím. Parkují na chodníku, bleskne mi hlavou celkem zbytečně. V autě je ještě jeden, co pomáhá a chrání. Vylovím občanku z kabelky a v duchu si připíšu malé nevýznamné plus za to, že jsem si konečně vyřídila novou. Ani jsem si nevšimla, že ta stará už několik měsíců přesluhuje… Policajt jde k autu a do okénka diktuje údaje. Druhý pomahač je slabikuje do vysílačky.
Mezitím nenápadně zašátrám v kabelce a otevřu peněženku. Dvě stovky a nějaké drobné. Sakra. Musím to ukecat za dvě stovky. Nechce se mi nikam běhat, v Brně to moc neznám. Taky nemám moc času a odpoledne už se vracím do Prahy. Asi by to šlo vyřídit i tam, ale…Ježišmarjá, to by byl pěknej vopruz kvůli jednomu přechodu.
Policajti vypadají zmateně. Ten v autě vystupuje a podezřívavě si mě měří. Druhý se střídavě dívá na doklad a na mě. No jo, no…na té fotce vypadám jako vlastní babička, ale fakt neznám nikoho, komu by to na dokladech slušelo. Teda, od doby, co si nás úředníci fotí sami. Konečně jdou ke mně. Tváří se divně.
„Já vím, já vím,“ drmolím a vytahuju peněženku. „Ale když já mám jenom dvě stovky,“ informuju je radši předem a na důkaz peněženku otevírám. Takových výmluv určitě slyší x denně. Jeden z policajtů na mě vykulí oči. Vypadá to, že mě spolkne zaživa. „Kartou se asi nedá zaplatit, že?“ zeptám se, čistě pro jistotu.
„Cože?!“ zahřmí policajt. „Kartou?! To jako myslíte vážně?! A kde si asi tak myslíte, že jste, madam?! Na nákupech?!“
Vím, že bych měla mlčet, ale hlesnu ještě: „No, myslela jsem…Určitě by to bylo praktičtější. I pro vás…“
„To se mi snad jenom zdá,“ zaúpí druhý policajt. „Tak vy jste úředně tři roky po smrti a radíte nám tady, jak máme vybírat pokuty.“
Já? A po smrti?! Co je to za hloupý vtip?! Rozhlížím se kolem, jestli někde není skrytá kamera. Apríl už sice byl, ale tohle musí být nějaká legrácka. No, jestli jo, tak teda hodně nepovedená.
„Právě nám zahlásili,“ prolomí zmatené ticho ten s vysílačkou, „že máte neplatné číslo občanky.“
Tomu nerozumím. Vždyť je nová. Policajt mi vysvětlí, že nová sice je, ale má staré číslo. Moje nová občanka má číslo dokladu nějaké paní z Náchoda, která zemřela před třemi roky.
Nechápu, jak je to možné a co já s tím.
„No, vy nic,“ rozhodí rukama policajt. „Vy si zajdete na úřad a vyřídíte si novou.“ Nato oba zalezou do auta. Skoro to vypadá, že je chytání neukázněných chodců pro dnešek přestalo bavit. Něco si mezi sebou mumlají a už mi nevěnují pozornost.
„A co pokuta?“ zeptám se pro jistotu.
„Běžte, prosím vás,“ mávne na mě jeden z okýnka.
„Přece nebudeme inkasovat mrtvou ženskou,“ dodá ten druhý.
„Dovedete si představit,“ ozve se zase ten první, „kolik by s tím bylo papírování?“
Nedovedu, ale to nevadí. Dost na tom, kolik papírování zase čeká mě… Za ušetřené dvě stovky jsem cestou domů koupila víno. Večer jsme si s mužem připili na to, že jsem pořád ještě živá.
