Rozhovor s Gábi Vránovou

Nebudu se tvářit škrobeně a řeknu rovnou, že s Gabrielou Vránovou jsme kamarádi od studentských let a že si po celé to půlstoletí tykáme.  Gábinka, pražská herečka a vychovatelka budoucích Eduardů Vojanů a Han Kvapilových, je známá nejen z prken Vinohradského divadla , filmu, televize či zájezdových představení, ale i jako znamenitá recitátorka. A tak jsem se zeptal:

archiv

Jak často podobná poetická setkání s posluchači pořádáš? Jaká je jejich věková skladba?

„Jak často? Chachá! Tak často, jak mi to bylo, je a snad ještě bude umožněno. Neodmítnu žádnou prosbu, výzvu, žádost o setkání s diváky, posluchači. Teď, v průběhu prázdnin ( 20.srpna), to bude např. koncert na zámku Velké Březno u Ústí nad Labem, společně s koncertním klavíristou Danielem Wiesnerem, snad se podaří uskutečnit také vystoupení na zámku ve Vizovicích. Samozřejmě, že na moje večery chodí nejvíce generace starší, ale vždycky se objeví někdo mladý - a to jsem potom ráda, když mladou dušičku zapálím pro poezii. To se mi stalo při mé benefici koncem března v mém mateřském Divadle na Vinohradech - prožívám potom velké štěstí!“

Recitaci se věnuješ od mladých let, a i nyní, jako uznávaná herečka, častěji než mnozí kolegové a kolegyně. Jak tvůj  vývoj na tomto poli ovlivnil tatínek?

„Láďo, častěji než mnozí kolegové? Vždyť nedávno mi Alfréd Strejček řekl: „Víš, Gábi, myslím, že už jsme sami dva, co se tomu soustavně (!!!) věnujeme.“ Připomenu Radima Vašinku, který má svoje divadýlko Orfeus - ale to je trošku o něčem jiném - to je existenční záležitost, úžasná práce. Tatínek Jaroslav Verián Vrána, v 50. letech, když byl suspendován kvůli svému uvězněnému bratru  P. Aloisovi Vránovi, si přivydělával přednáškami  po osvětových besedách v Brně - dostával za to 40 Kčs (mám na to doklady). Bral mě ssebou, a já, samozřejmě zadarmo, coby 13 -14 tiletá, četla a přednášela - tu z Dostojevského, Puškina, Nerudy, z tatínkova milovaného J. V. Sládka. Ostatně o tom píšu i v příloze svého nového dvojCD. Ano, tak mě ovlivnil tatínek. Jeho verše jsem četla později; začala jsem je obdivovat, interpretovat, a v době, kdy se k poezii po těžkém úrazu vrátil (amputovali mu nohu nad kolenem), jsem se postarala alespoň o soukromá vydání jeho nepublikovaných veršů v podobě PF.“

Domníváš se, že úroveň etické a estetické výchovy v rodinách a ve školách je dostatečná? Bylo by možné nějak posílit výchovnou úlohu poezie, divadla a vůbec kultury?

„Není dostatečná, to víme všichni, co se poezií, divadlem, kulturou zabýváme, co tím žijeme! Ale je jiný Duch doby (jak se jmenuje i výborná kniha Stefana Zweiga, což jsou jeho vzpomínky). Tenkrát, v jeho době, si třeba bohatý bankéř zakládal na tom, aby jeden jeho potomek studoval filosofii a věnoval se básnictví. Naše společnost, i když se tvrdí, že jsme bohatí, na tom zdaleka ještě není tak, aby se mohla věnovat poezii. Ale to přijde!!! A zaplaťbůh, že existují školy, kde se to mladí lidé učí díky ambiciozním učitelům v této oblasti - znám jich několik tady v Praze, více na Moravě, a smekám před nimi. Co oko nevidí, to srdce nebolí, říká přísloví, a to platí právě „o básničkách“. Když něco dlouho nevidím, neslyším, přestane mi to scházet. Proto se snažím tu trošku poezie „která nikoho nezabije“ rozdávat. Moc a moc zdravím tebe a čtenáře.“