Náš klub dobráků

Z té naší party hecířů, vtipálků a naschválníčků, prostě „dobráků“, která se jaksi mimochodem utvořila během studia na vysoké škole v Brně, jsme si zůstali věrni tři – Jarmil, Vladimír a já. Jsme v neustálém kontaktu a čas od času se navštěvujeme. Je to pár dní co jsem se od Jarmila vrátil z Prahy.

zdroj foto Moda.cz

Připravil pro mne bohatý program pobytu, a především mně ukazoval ty pamětihodnosti, za nimiž bych se jako opuštěný vesničan uprostřed velkoměsta pěšky nevydal. V podvečer jsme pak sedávali i s jeho manželkou na verandě a vzpomínali na časy minulé.

Semleli jsme pochopitelně kde co, a já jsem nezapomněl dát k lepšímu, přes Jarmilovy protesty, zážitek z našeho posledního slavnostního školního plesu.

„Stadec“ i muzikanti Erika Knirsche byli v slavnostním hávu, my taky, ale všechno se mně i Vláďovi zdálo moc škrobené. Dospěli jsme k názoru, že je to potřeba nějak odlehčit. Své naděje jsme upřeli k Jarmilovi.

Tomu se dostalo pocty být zařazen do sboru pořadatelů. A nápad byl na světě! Po chvíli jsme ho vyhledali, poblahopřáli k funkci pořadatele a konstatovali, že všechno co jsme společně prožili je pádným důvodem to trošinku oslavit.

Musím předeslat, že Jarmil byl v podstatě abstinent a do podroušeného stavu upadal po první plzeňské dvanáctce (za 2,10 Kčs).

Ihned jsem poručil rundičku a než jsme si stačili osušit ústa přišla druhá od Vládi. Jarmil ve své naivitě, bezelstnosti a poctivosti se nechtěl nechat zahanbit, takže během čtvrthodinky vypil tři piva a byl na šrot.

Podle toho pak vypadal i jeho výkon funkce pořadatele. Těžko nacházel dveře do sálu, hýřil optimismem na všechny strany, hlavně směrem k pánům profesorům a svým nadřízeným pořadatelům a dožadoval se okamžitého zahájení plesu, přestože do toho chyběla ještě půlhodina. 

Jeho prohřeškem se za pár dní zabývala speciální komise, ale vzhledem k četným přímluvám, poukazujícím na jeho dosud bezúhonný život, byl případ odložen. A tak byli všichni spokojeni, nejvíc já a Vláďa.