Koho je potřeba fackovat?

kresba Marcela Weissová

K napsání této poznámky jsem se musel dlouho přemlouvat, protože o tomto tématu už bylo řečeno a napsáno mnohé, dokonce bych řekl, že všechno. Jenže, jak se zdá, nějaké ovoce to pořád jaksi nepřináší.

Národ je rozdělen na dva tábory (zatím nikdo nespočítal, který je větší a který menší) a každý zaujímá opačné stanovisko. Zatímco jeden tvrdí, že při výchově dítěte je škoda každé rány, která padne vedle, druhý považuje dítě za nedotknutelné a trestajícího rodiče za zločince.

Už dlouho patřím mezi pamětníky a tak jsem si řekl, že nebude od věci zavzpomínat na své dětství. Za protektorátu jsem jako sedmiletý kluk doprovázel maminku při výpravách do okolních vesnic, kde jsme sháněli u sedláků něco k snědku. „Platila“ za to většinou tím, že jim chodila pomáhat při polních pracích. Doma jsem měl své povinnosti, které jsem nesměl zanedbat, jinak následoval trest. Snažil jsem se, aby k němu rodiče nemuseli sáhnout. Dělal jsem například ze šrotu šišky a sušil je v troubě, aby měla maminka čím vykrmit husu, kačenám jsem chodil k rybníku pro okřehek, králíkům sekal trávu a sušil seno. Když bylo potřeba, skočil jsem mamince či tatínkovi nakoupit, ledasco zařídit či vyřídit.

V zimě jsem nacpával každý den dvě náplně do kamen zvaných „piliňáky“. Byl to přenosný válec, do nějž se napasovaly dvě hůlky – jedna vodorovná od vstupního otvoru doprostřed nádoby a odtud druhá, vedoucí ke komínu. Kolem nich se napěchovaly piliny. Čím pečlivěji, tím líp, aby se po vytažení hůlek nesypaly a nezacpávaly díry. Takto nacpaný válec se strčil do piliňáků. Sem tam, když jsem piliny ledabyle napěchoval a pak musel do vstupního otvoru fouknout, aby lépe hořely, kamna „bafla“ a potměšile mě ožehla. Dlouho jsem pak vypadal jako uzenáč.

Můj zbývající volný čas pohltily nejrůznější hry naší party kluků z ulice, při nichž jsme nepoznali  pojem „nuda“. Nebudu je vypočítávat, ale rozhodně mezi ně nepatřilo kouření marihuany, braní drog, šikana vrstevníků, přepadávání starých a nemohoucích lidí, zesměšňování učitelů. Cizí nám byly pojmy jako úplatek, vydírání, korupce, bezohlednost, chamtivost...  Pokud jde o mne, nejvíc  pozitivních příkladů jsem měl doma a pak mezi divadelníky, mezi něž mě tatínek přivedl už v sedmi letech.

Ve škole jsme se chovali slušně, učitelů jsme si opravdově vážili, protože toho byli hodni. A navíc -dobře jsme věděli, že bez váhání naše prohřešky fyzicky potrestají. A kdyby si na nás ještě stěžovali rodičům, následoval by doma další výprask jak hrom. Stejně tak to fungovalo pokud šlo o sousedy, většinou rodiče kamarádů z party. Tady si neodpustím malou příhodu. S oblibou jsme jezdili na kolech a využívali k tomu nejen vozovku, ale raději nový, hlaďoučký chodník  kolem předzahrádek domků. Starý pan Dostál nám to několikrát vytkl, ale nedbali jsme. Tak si na nás počíhal u branky a když jsme zase jeli kolem, uštědřil každému pořádnou ránu holí. Když jsem si doma na jeho vrtoch stěžoval, dostal jsem od tatíka nášup.

Během dospívání jsem měl řadu vzorů. Zpočátku byly světlé, postupně se ale začaly objevovat vzory tmavé až černé. Za těch uplynulých šedesát let se to nezměnilo. Každý z nás přece může bez  váhání ukázat na naše současné veličiny veřejného života, které dobrým příkladem pro mládež rozhodně nejsou. A není síla, která by tomu učinila přítrž. Tím spíš, když si uvědomíme chování některých soudců, policajtů, zákonodárců...

A tak mohu-li vyjádřit svůj názor, nejlepší je vychovávat děti tak, aby vůbec nebylo nutné je bít. Chce to jen příkladné rodiče, příkladné veřejné činitele a morální klima ve společnosti. To je to, co nám dnes chybí nejvíce.

A když už není zbytí, neboť dítě či adolescent se najednou začne chovat jako prase, netřeba váhat zda tělesný trest použít či ne. Pár dobře mířených políčků je jistě menší zlo, než když  pak nezletilí zločinci bez výčitek svědomí vraždí staré občany, terorizují své okolí, učitele, hajlují, uctívají válečné zločince, jejich ideologii a chystají se zavádět „nové pořádky“...

Možná budu mít štěstí a
K napsání této poznámky jsem se musel dlouho přemlouvat, protože o tomto tématu už bylo řečeno a napsáno mnohé, dokonce bych řekl, že všechno. Jenže, jak se zdá, nějaké ovoce to pořád jaksi nepřináší. Národ je rozdělen na dva tábory (zatím nikdo nespočítal, který je větší a který menší) a každý zaujímá opačné stanovisko. Zatímco jeden tvrdí, že při výchově dítěte je škoda každé rány, která padne vedle, druhý považuje dítě za nedotknutelné a trestajícího rodiče za zločince.
Už dlouho patřím mezi pamětníky a tak jsem si řekl, že nebude od věci zavzpomínat na své dětství. Za protektorátu jsem jako sedmiletý kluk doprovázel maminku při výpravách do okolních vesnic, kde jsme sháněli u sedláků něco k snědku. „Platila“ za to většinou tím, že jim chodila pomáhat při polních pracích. Doma jsem měl své povinnosti, které jsem nesměl zanedbat, jinak následoval trest. Snažil jsem se, aby k němu rodiče nemuseli sáhnout. Dělal jsem například ze šrotu šišky a sušil je v troubě, aby měla maminka čím vykrmit husu, kačenám jsem chodil k rybníku pro okřehek, králíkům sekal trávu a sušil seno. Když bylo potřeba, skočil jsem mamince či tatínkovi nakoupit, ledasco zařídit či vyřídit.
V zimě jsem nacpával každý den dvě náplně do kamen zvaných „piliňáky“. Byl to přenosný válec, do nějž se napasovaly dvě hůlky – jedna vodorovná od vstupního otvoru doprostřed nádoby a odtud druhá, vedoucí ke komínu. Kolem nich se napěchovaly piliny. Čím pečlivěji, tím líp, aby se po vytažení hůlek nesypaly a nezacpávaly díry. Takto nacpaný válec se strčil do piliňáků. Sem tam, když jsem piliny ledabyle napěchoval a pak musel do vstupního otvoru fouknout, aby lépe hořely, kamna „bafla“ a potměšile mě ožehla. Dlouho jsem pak vypadal jako uzenáč.
Můj zbývající volný čas pohltily nejrůznější hry naší party kluků z ulice, při nichž jsme nepoznali  pojem „nuda“. Nebudu je vypočítávat, ale rozhodně mezi ně nepatřilo kouření marihuany, braní drog, šikana vrstevníků, přepadávání starých a nemohoucích lidí, zesměšňování učitelů. Cizí nám byly pojmy jako úplatek, vydírání, korupce, bezohlednost, chamtivost...  Pokud jde o mne, nejvíc  pozitivních příkladů jsem měl doma a pak mezi divadelníky, mezi něž mě tatínek přivedl už v sedmi letech.
Ve škole jsme se chovali slušně, učitelů jsme si opravdově vážili, protože toho byli hodni. A navíc -dobře jsme věděli, že bez váhání naše prohřešky fyzicky potrestají. A kdyby si na nás ještě stěžovali rodičům, následoval by doma další výprask jak hrom. Stejně tak to fungovalo pokud šlo o sousedy, většinou rodiče kamarádů z party. Tady si neodpustím malou příhodu. S oblibou jsme jezdili na kolech a využívali k tomu nejen vozovku, ale raději nový, hlaďoučký chodník  kolem předzahrádek domků. Starý pan Dostál nám to několikrát vytkl, ale nedbali jsme. Tak si na nás počíhal u branky a když jsme zase jeli kolem, uštědřil každému pořádnou ránu holí. Když jsem si doma na jeho vrtoch stěžoval, dostal jsem od tatíka nášup.
Během dospívání jsem měl řadu vzorů. Zpočátku byly světlé, postupně se ale začaly objevovat vzory tmavé až černé. Za těch uplynulých šedesát let se to nezměnilo. Každý z nás přece může bez  váhání ukázat na naše současné veličiny veřejného života, které dobrým příkladem pro mládež rozhodně nejsou. A není síla, která by tomu učinila přítrž. Tím spíš, když si uvědomíme chování některých soudců, policajtů, zákonodárců...
A tak mohu-li vyjádřit svůj názor, nejlepší je vychovávat děti tak, aby vůbec nebylo nutné je bít. Chce to jen příkladné rodiče, příkladné veřejné činitele a morální klima ve společnosti. To je to, co nám dnes chybí nejvíce. A když už není zbytí, neboť dítě či adolescent se najednou začne chovat jako prase, netřeba váhat zda tělesný trest použít či ne. Pár dobře mířených políčků je jistě menší zlo, než když  pak nezletilí zločinci bez výčitek svědomí vraždí staré občany, terorizují své okolí, učitele, hajlují, uctívají válečné zločince, jejich ideologii a chystají se zavádět „nové pořádky“... Možná budu mít štěst
K napsání této poznámky jsem se musel dlouho přemlouvat, protože o tomto tématu už bylo řečeno a napsáno mnohé, dokonce bych řekl, že všechno. Jenže, jak se zdá, nějaké ovoce to pořád jaksi nepřináší. Národ je rozdělen na dva tábory (zatím nikdo nespočítal, který je větší a který menší) a každý zaujímá opačné stanovisko. Zatímco jeden tvrdí, že při výchově dítěte je škoda každé rány, která padne vedle, druhý považuje dítě za nedotknutelné a trestajícího rodiče za zločince.
Už dlouho patřím mezi pamětníky a tak jsem si řekl, že nebude od věci zavzpomínat na své dětství. Za protektorátu jsem jako sedmiletý kluk doprovázel maminku při výpravách do okolních vesnic, kde jsme sháněli u sedláků něco k snědku. „Platila“ za to většinou tím, že jim chodila pomáhat při polních pracích. Doma jsem měl své povinnosti, které jsem nesměl zanedbat, jinak následoval trest. Snažil jsem se, aby k němu rodiče nemuseli sáhnout. Dělal jsem například ze šrotu šišky a sušil je v troubě, aby měla maminka čím vykrmit husu, kačenám jsem chodil k rybníku pro okřehek, králíkům sekal trávu a sušil seno. Když bylo potřeba, skočil jsem mamince či tatínkovi nakoupit, ledasco zařídit či vyřídit.
V zimě jsem nacpával každý den dvě náplně do kamen zvaných „piliňáky“. Byl to přenosný válec, do nějž se napasovaly dvě hůlky – jedna vodorovná od vstupního otvoru doprostřed nádoby a odtud druhá, vedoucí ke komínu. Kolem nich se napěchovaly piliny. Čím pečlivěji, tím líp, aby se po vytažení hůlek nesypaly a nezacpávaly díry. Takto nacpaný válec se strčil do piliňáků. Sem tam, když jsem piliny ledabyle napěchoval a pak musel do vstupního otvoru fouknout, aby lépe hořely, kamna „bafla“ a potměšile mě ožehla. Dlouho jsem pak vypadal jako uzenáč.
Můj zbývající volný čas pohltily nejrůznější hry naší party kluků z ulice, při nichž jsme nepoznali  pojem „nuda“. Nebudu je vypočítávat, ale rozhodně mezi ně nepatřilo kouření marihuany, braní drog, šikana vrstevníků, přepadávání starých a nemohoucích lidí, zesměšňování učitelů. Cizí nám byly pojmy jako úplatek, vydírání, korupce, bezohlednost, chamtivost...  Pokud jde o mne, nejvíc  pozitivních příkladů jsem měl doma a pak mezi divadelníky, mezi něž mě tatínek přivedl už v sedmi letech.
Ve škole jsme se chovali slušně, učitelů jsme si opravdově vážili, protože toho byli hodni. A navíc -dobře jsme věděli, že bez váhání naše prohřešky fyzicky potrestají. A kdyby si na nás ještě stěžovali rodičům, následoval by doma další výprask jak hrom. Stejně tak to fungovalo pokud šlo o sousedy, většinou rodiče kamarádů z party. Tady si neodpustím malou příhodu. S oblibou jsme jezdili na kolech a využívali k tomu nejen vozovku, ale raději nový, hlaďoučký chodník  kolem předzahrádek domků. Starý pan Dostál nám to několikrát vytkl, ale nedbali jsme. Tak si na nás počíhal u branky a když jsme zase jeli kolem, uštědřil každému pořádnou ránu holí. Když jsem si doma na jeho vrtoch stěžoval, dostal jsem od tatíka nášup.
Během dospívání jsem měl řadu vzorů. Zpočátku byly světlé, postupně se ale začaly objevovat vzory tmavé až černé. Za těch uplynulých šedesát let se to nezměnilo. Každý z nás přece může bez  váhání ukázat na naše současné veličiny veřejného života, které dobrým příkladem pro mládež rozhodně nejsou. A není síla, která by tomu učinila přítrž. Tím spíš, když si uvědomíme chování některých soudců, policajtů, zákonodárců...
A tak mohu-li vyjádřit svůj názor, nejlepší je vychovávat děti tak, aby vůbec nebylo nutné je bít. Chce to jen příkladné rodiče, příkladné veřejné činitele a morální klima ve společnosti. To je to, co nám dnes chybí nejvíce. A když už není zbytí, neboť dítě či adolescent se najednou začne chovat jako prase, netřeba váhat zda tělesný trest použít či ne. Pár dobře mířených políčků je jistě menší zlo, než když  pak nezletilí zločinci bez výčitek svědomí vraždí staré občany, terorizují své okolí, učitele, hajlují, uctívají válečné zločince, jejich ideologii a chystají se zavádět „nové pořádky“... Možná budu mít štěstí
K napsání této poznámky jsem se musel dlouho přemlouvat, protože o tomto tématu už bylo řečeno a napsáno mnohé, dokonce bych řekl, že všechno. Jenže, jak se zdá, nějaké ovoce to pořád jaksi nepřináší. Národ je rozdělen na dva tábory (zatím nikdo nespočítal, který je větší a který menší) a každý zaujímá opačné stanovisko. Zatímco jeden tvrdí, že při výchově dítěte je škoda každé rány, která padne vedle, druhý považuje dítě za nedotknutelné a trestajícího rodiče za zločince.
Už dlouho patřím mezi pamětníky a tak jsem si řekl, že nebude od věci zavzpomínat na své dětství. Za protektorátu jsem jako sedmiletý kluk doprovázel maminku při výpravách do okolních vesnic, kde jsme sháněli u sedláků něco k snědku. „Platila“ za to většinou tím, že jim chodila pomáhat při polních pracích. Doma jsem měl své povinnosti, které jsem nesměl zanedbat, jinak následoval trest. Snažil jsem se, aby k němu rodiče nemuseli sáhnout. Dělal jsem například ze šrotu šišky a sušil je v troubě, aby měla maminka čím vykrmit husu, kačenám jsem chodil k rybníku pro okřehek, králíkům sekal trávu a sušil seno. Když bylo potřeba, skočil jsem mamince či tatínkovi nakoupit, ledasco zařídit či vyřídit.
V zimě jsem nacpával každý den dvě náplně do kamen zvaných „piliňáky“. Byl to přenosný válec, do nějž se napasovaly dvě hůlky – jedna vodorovná od vstupního otvoru doprostřed nádoby a odtud druhá, vedoucí ke komínu. Kolem nich se napěchovaly piliny. Čím pečlivěji, tím líp, aby se po vytažení hůlek nesypaly a nezacpávaly díry. Takto nacpaný válec se strčil do piliňáků. Sem tam, když jsem piliny ledabyle napěchoval a pak musel do vstupního otvoru fouknout, aby lépe hořely, kamna „bafla“ a potměšile mě ožehla. Dlouho jsem pak vypadal jako uzenáč.
Můj zbývající volný čas pohltily nejrůznější hry naší party kluků z ulice, při nichž jsme nepoznali  pojem „nuda“. Nebudu je vypočítávat, ale rozhodně mezi ně nepatřilo kouření marihuany, braní drog, šikana vrstevníků, přepadávání starých a nemohoucích lidí, zesměšňování učitelů. Cizí nám byly pojmy jako úplatek, vydírání, korupce, bezohlednost, chamtivost...  Pokud jde o mne, nejvíc  pozitivních příkladů jsem měl doma a pak mezi divadelníky, mezi něž mě tatínek přivedl už v sedmi letech.
Ve škole jsme se chovali slušně, učitelů jsme si opravdově vážili, protože toho byli hodni. A navíc -dobře jsme věděli, že bez váhání naše prohřešky fyzicky potrestají. A kdyby si na nás ještě stěžovali rodičům, následoval by doma další výprask jak hrom. Stejně tak to fungovalo pokud šlo o sousedy, většinou rodiče kamarádů z party. Tady si neodpustím malou příhodu. S oblibou jsme jezdili na kolech a využívali k tomu nejen vozovku, ale raději nový, hlaďoučký chodník  kolem předzahrádek domků. Starý pan Dostál nám to několikrát vytkl, ale nedbali jsme. Tak si na nás počíhal u branky a když jsme zase jeli kolem, uštědřil každému pořádnou ránu holí. Když jsem si doma na jeho vrtoch stěžoval, dostal jsem od tatíka nášup.
Během dospívání jsem měl řadu vzorů. Zpočátku byly světlé, postupně se ale začaly objevovat vzory tmavé až černé. Za těch uplynulých šedesát let se to nezměnilo. Každý z nás přece může bez  váhání ukázat na naše současné veličiny veřejného života, které dobrým příkladem pro mládež rozhodně nejsou. A není síla, která by tomu učinila přítrž. Tím spíš, když si uvědomíme chování některých soudců, policajtů, zákonodárců...
A tak mohu-li vyjádřit svůj názor, nejlepší je vychovávat děti tak, aby vůbec nebylo nutné je bít. Chce to jen příkladné rodiče, příkladné veřejné činitele a morální klima ve společnosti. To je to, co nám dnes chybí nejvíce. A když už není zbytí, neboť dítě či adolescent se najednou začne chovat jako prase, netřeba váhat zda tělesný trest použít či ne. Pár dobře mířených políčků je jistě menší zlo, než když  pak nezletilí zločinci bez výčitek svědomí vraždí staré občany, terorizují své okolí, učitele, hajlují, uctívají válečné zločince, jejich ideologii a chystají se zavádět „nové pořádky“... Možná budu mít štěstí a už se toho nedočkám.