Jsou lidi grázlové hned nebo až pak?

Často vedeme doma s ženou diskuse kde mohl náš národ být, kdyby se jeho historie ubírala rovně a ne pořád nějakými obcházkami a objížďkami

zdroj foto Moda.cz

Od vyhlášení první republiky jsme museli přestát Mnichov (díky zradě našich tehdejších „přátel“), druhou světovou válku (s miliony padlých na bojištích, v odboji, v koncentrácích, na popravištích nacistických věznic...), slavné osvobození (konečně smíme říkat, že se na něm podíleli i Američané), Vítězný únor nebo komunistický puč  (jak chcete), padesátá léta (se svými nejen justičními vraždami) a pak padesát let „reálného socializmu“ (kterým jsme všichni poznamenáni dodnes).

Když se pozorně ohlédnete, zjistíte, že vždy se mezi námi našlo dost lidí, neštítících se postavit do řad katanů našeho lidu. Spolupracovali s Němci, pak s orgány KSČ, StB, ruskou KGB, kamarádili se a čile „obchodovali“ s  ruskými vojáky, kteří nás přišli osvobodit v roce 1968.

V roce 1989 se zdálo, že se celý náš národ proměnil v jednolitou masu, že každý účastník těch statisícových (a v celé republice milionových) shromáždění může z fleku vstoupit do politiky a stane se zárukou toho, že nové vedení státu konečně začne uskutečňovat to, co si lid opravdu přeje. Jistě se shodneme, že ve skutečnosti tomu tak ani náhodou není. Vždycky se mezi naší politickou elitou najde někdo, kdo „pochybil, zklamal“...

„A co bys asi tak chtěl?“, zlobí se vždycky žena. „Uvědom si konečně, že nás těch padesát let komunistické nadvlády těžce poznamenalo. Jiné lidi, než kteří tady žijí, prostě nemáme. Tak se nediv, že  těch černých ovcí je nalezlých všude plno. Musíme holt volit menší zlo.“ Tahle argumentace mě vždycky rozpálí doběla.

„To, co říkáš, chápu. Ale nejsem schopen pochopit, proč si lidé právě tyto grázly vybrali a zvolili. Copak je neznají, když s nimi žijí v jedné obci? Nevědí jací jsou a co od nich mohou čekat? Nebo snad oni žili po celý život poctivě a čestně, a grázlové se z nich stali až pak, když dostali funkci a moc? Copak nemáme v republice dost poctivých, charakterních, neúplatných lidí?“ Odpověď už znám předem:

„Takoví lidé tady jsou. Jenže oni nemají zájem nechat se do politiky vtáhnout. Vědí, že politika je svinstvo.“

To mě vždycky odrovná. Sice máme k dispozici schopné a bezúhonné občany, ale ti se zuby nehty drží stranou. Zato se do politiky cpou lidé neváhající zneužívat své postavení, přijímat či dávat úplatky, shánět kompromitující materiály na druhé, opíjet se v poslaneckém baru, schvalovat idiotské zákony... A my nejsme schopni všechny ty škůdce odstranit a dosadit za ně lepší garnituru. To mě docela děsí.

Těch padesát let vlády jedné strany nás opravdu těžce poznamenalo, neváhám říci na několik generací. A vezmu-li v úvahu, že už za sebou máme téměř dvacet let úsilí o nápravu všeho zlého, co tady bylo v minulosti napácháno, vím jistě, že hodně práce budou mít ještě moji pravnuci.