Jak vodník Ivan strašil

Mezi mými koníčky ční jeden velikánský kůň, a to divadlo. Když jsem se jako jinoch rozhodoval o svém budoucím povolání, neváhal jsem ani minutu. Na prknech, která znamenají svět, jsem se už tehdy jako ochotník pohyboval jako doma a tak jsem prohlásil: Budu hercem!

zdroj foto Moda.cz

Mou euforii však okamžitě zchladil tatínek nekompromisním prohlášením, že trvá na tom, abych si vybral nějaké serióznější řemeslo, jelikož blbnout mezi kulisami mohu ve svém volnu. No a protože tehdy ještě  děti své rodiče poslouchaly, šel jsem sice k smrti zklamaný, ale bez odmlouvání, studovat na Vysokou školu zemědělskou v Brně. Řeknu rovnou, že po celých pět let jsem svůj volný čas věnoval hraní divadla v jednom tamním velmi vyspělém vojenském souboru. Když se na ty časy ohlížím, nestačím žasnout, že jsem školu bez větších problémů absolvoval.

Mezi hrami, které měl soubor na repertoáru, byla Jiráskova Lucerna. Zažili jsme při jejím studiu i  uvádění spoustu legrace a rád bych se s vámi o jeden zážitek podělil. Roli starého mrzutého vodníka Ivana svěřil pan režisér jednomu velmi svéráznému  délesloužícímu poddůstojníkovi. V hlavě toho sice moc neměl, ale asi něco slyšel o ruském režisérovi, divadelním pedagogovi, teoretikovi a publicistovi jménem Konstantin Sergejevič Stanislavskij a jeho metodách uplatňování socialistického realizmu na divadle a umínil si, že pro to něco udělá. Tak přemýšlel jako mourovatý a nakonec našel řešení. Nechal si ho ale pro sebe, s tím, že nás všechny překvapí přímo při představení.

Co následovalo je jen pro silné povahy. Ve scéně u opuštěného zámečku, kam se vodník Ivan přestěhoval do rybníka aby měl pokoj od otravných lidí, jsme měli asi metr vysokou a půldruhého metru širokou kašírovanou kašnu. U ní se sluha se služkou na lavičce domlouvali co vše udělat aby byla paní kněžna spokojena až sem dorazí s mlynářem. Tak do té kašny se herec realista schoval, ačkoliv podle aranžmá měl být úplně jinde. Šosy vodnického kabátu si namočil ve vodě, a pro jistotu si do jednoho ještě strčil litrovou láhev plnou vody. Ve vypjaté scéně, kdy se služka sluhovi svěřuje, jakým strachem v tomto ponurém místě trpí, se nad ní nečekaně objevil hučící vodník Ivan. Aby dodal svému strašení šmrnc, pozvedl šos s flaškou, takže z něj silnějším proudem tekla voda, jenže co čert nechtěl – ze zdviženého šosu láhev vyklouzla a z metrové výšky udeřila služku do hlavy. Ta, v šoku, zůstala chvíli tvrdá jako Lotova žena, načež vyrazila ke dveřím do zámečku. Zašla, zabouchla za sebou, a v domnění, že je v bezpečí, aniž si uvědomila, že za ní není zeď a masívní dveře nýbrž plátno a pár latí,  zaječela silným hlasem: „Ten M...... je ale ču....!“ Dlužno dodat, že obecenstvo bylo „odvezeno“ hned po dopadu láhve a skoro nebylo v lavicích vidět, ale po tomto výroku zmizelo úplně.

Chviličku bylo hrobové ticho, pak se ozval výbuch hurónského smíchu. Opona šla dolů a v představení bylo možné pokračovat až když diváci vylezli zpod sedadel a uklidnili své bránice. Odměnou nám nakonec bylo při společném posezení jejich prohlášení, že srandovnější pojetí Lucerny ještě neviděli.