Dvě nesmiřitelné frakce Zelených se začaly navzájem vylučovat a obviňovat z mocenských ambicí. Je to zákonitý vývoj nesourodého slepence, který spojovala jen touha po moci.
Zdroj: Respekt
Radikální křídlo Kuchtové vyčítá současnému předsedovi Zelených, že si ze strany udělal rodinný podnik pro své přítelíčky. Umírněnému Bursíkovu křídlu zase vadí podkopávání vnější jednoty ze strany zneuznaných a odvolaných radikálů.
Pokud strana začne řešit vnitřní spory vzájemným vylučováním a praním špinavého prádla na veřejnosti, předznamenává to její politický konec. Zelení rebelové nemohli očekávat, že Bursíkovo vedení bude tolerovat jejich veřejné osočování a hlasování proti většině. Martin Bursík zase nemohl očekávat, že rebelové spojení především s jeho ideovou odpůrkyní Kuchtovou zase budou nadšeně podporovat jeho vnitřní i vnější kroky.
Problém Zelených tkví především v tom, že nemají společnou ideu a nedokážou táhnout za jeden provaz. Svým způsobem se dá tvrdit, že jim volební úspěch ublížil a politicky nedospělá strana prošla vnitřní katarzí v přímém přenosu jako strana vládní.
Úspěch ve volbách katapultoval do té doby neškodné Zelené k moci. Možná s tím ani sami nepočítali a o to větší to pro ně byl šok. Navíc, díky volebnímu patu, se stal důležitý každý hlas a toho Zelení dokázali využít nadmíru. Komu se to povede, aby strana se šesti poslanci měla čtyři ministry a náměstků nepočítaně?
Podle mého názoru Zelení před volbami počítali s tím, že se do sněmovny těsně nedostanou a bude nejen dostatek financí za hlasy voličů, ale především čas vniřně dospět, aby do parlamentu vstoupili jako jednotná strana s jednotnou vizí.
Místo toho si najednou mohli diktovat a prakticky všechny jejich požadavky byly promptně plněny. ODS obětovala pro vznik vlády prakticky celý svůj program. Zelení se najednou nedokázali spokojit s prosazením jen části svých požadavků a chtěli vše najednou. I to jim ale ještě bylo málo. Začali tedy vládu vydírat a vyhrožovat odchodem kvůli každému zelenému nesmyslu.
Jejich kvality ale přitom nedosahují potřebné výše a právem byla odejita jak ministryně školství Dana Kuchtová tak ministryně pro národnostní menšiny Džamila Stehlíková. Zejména Kuchtová své odvolání nesla velice těžce a rozpoutala vnitrostranický boj o moc. Jediný ministr, který snese opravdu přísné měřítko, je člověk mimo Stranu zelených, Karel Schwarzenberg.
Dana Kuchtová se postavila se do role, kterou jako Jihočeská matka umí dobře, do role vůdce radikálů. Jenže všichni Zelení hlásící se k jejímu radikálnímu křídlu jakoby zapomněli, že účast ve vládě a překročení potřebné hranice pro vstup do parlamentu není jejich dílem a zásluhou.
Ať chtějí nebo nechtějí, za tímto úspěchem stojí pragmatický Bursík, který Zelené prezentoval pro veřejnost přijatelnějším způsobem než vykřikováním požadavku na zbourání Temelína či ochranou kůrovce. Nesmí se také zapomenout na Bursíkovu milku. Byla to právě Kateřina "Jaujau", která svou hereckou scénkou při jejím zatýkání policií na prvomájové demonstraci před volbami sehrála roli vskutku kardinální. Radikální Zelení bez Bursíka by na poslanecké lavice neměli jinou než nulovou šanci.
Zelení jsou značně nesourodou skupinou, kde každá frakce má trochu jiné zájmy, ale spojuje je jeden cíl - touha po moci a snaha diktovat ostatním nesmyslná opatření, která ve svém důsledku způsobí více škod než užitku, například tolik proklamovaná biopaliva. V tom jediném si obě hlavní křídla plus dalších x frakcí nemá co vyčítat. Zelení povýšili užitečnou ochranu přírody na nové zelené náboženství, kdy kvůli záchraně květinky, která rostě ještě na dalších místech, jsou ochotni klidně obětovat i životy nezúčastněných lidí, protože brání například vybudování obchvatů měst a obcí.
Současný rozkol s největší pravděpodobností povede k rozštěpení strany a se skoro stejně velkou pravděpodobností po dalších volbách i k odchodu z parlamentu. Mimo parlament pak mohou jak pragmatici tak radikálové zpytovat svědomí a ptát se, "kde soudruzi z NDR udělali chybu".
Mé články přebírají servery www.eportal.cz a www.nazorne.cz
