Spolková evropská unie Francněmecká?

Německo a Francie jsou hlavními aktéry ve snaze vytvořit evropský Superstát. Ze snažení obou zemí přímo čpí touha po moci, po ovládnutí celé Evropy. Co se nepodařilo jejich předchůdcům vojensky, má být nyní zajištěno ekonomicky.

Autor: Uli Deck

Státy Francie a Německo se snažily v několika málo uplynulých staletích ovládnout Evropu. Po vojenské stránce nakonec oba státy pohořely, když oběma bylo osudové území Ruska. Poválečný projekt spolupracující Evropy na bázi volného pohybu osob, kapitálu a práce přerostl v mocenskou snahu o ovládnutí celé Evropy.

Brusel, který měl být pouze zastřešujícím úřadem spolku samostatných, svébytných a suverénních států se stal místem, které určuje závazné právní normy, kvóty, nařízení, doporučení, příkazy a zákazy pro všechny členské státy bez ohledu na to, zda tyto produkty byrokratů nejdou proti zájmům členských států.

EU přebírá všechny významné pravomoce a staví členské státy do vazalského postavení bez možnosti se takovému nařízení vzepřít. V Lisabonské smlouvě, která nahrazuje odmítnutou Euroústavu, došlo pouze k drobným kosmetickým změnám, k přejmenování některých funkcí, ale stále jde o tentýž dokument.

EU moc dobře ví, proč nechce oficiálně přeložit znění Euroústavy 2 do jazyků členských států, které jsou úředními jazyky EU a proč tlačí na to, aby Lisabonská smlouva byla toliko ratifikována parlamenty bez možnosti referenda.

Je kouzelné, že oficiální a tudíž euronadšenecké stránky líčí Lisabonskou smlouvu jako něco naprosto úžasného a ztrátu národních suverenit vydávají za "posílení role národních parlamentů". Ve skutečnosti ale národní parlamenty nebudou moci cokoli ovlivnit a budou jen schvalovat a převádět do praxe, co si usmyslí europarlament, popřípadě kterýkoli eurobyrokrat.

Ztráta suverenity v zahraničních otázkách jednotlivých států je zase líčena jako "zajištění větší soudržnosti, viditelnosti a účinku vnější činnosti EU". Výše uvedenou ztrátu rozhodovací pravomoci zase představuje tak, že "díky přehlednému rozdělení pravomocí bude jasnější, co dělají členské státy a co EU." Aby bylo jasno, členské státy budu muset přijímat a podporovat to, s čím přijde EU a rozhodovací pravomoc členských států bude okleštěna na úroveň nynějších krajů, či dokonce obcí.

O tom, že jsme v EU pouze "trpěni" nejvíce vypovídá fakt, že po přistoupení k Shengenské dohodě měly padnout hranice mezi námi a Rakouskem či Německem. Oficiálně hranice padly. Stále častěji se ale objevují zprávy o tom, jak jsou čeští řidiči krátce za hranicemi stavěni buď rakouskými nebo německými policisty a podrobováni přísným kontrolám hraničící se šikanou.

Nedávno se objevily informace, které popisovaly, kterak česká rodina na turistickém výletu byla za jeden den kontrolována více než pětkrát. Situace došla až tak daleko, že se touto situací musí zabývat ministerstvo vnitra a ministerstvo zahraničních věcí. Zkrátka stále jsme (a pravděpodobně ještě nějaké to půlstoletí) budeme vnímáni jako nechtění občané EU třetí kategorie a příslušníci chudých zločinců a gangů z východu, ačkoli skutečnost je zcela jiná a naši lidé mnohdy předčí ty "západní" ať už v pracovitosti nebo v "mozkové" kvalitě.

Lisabonská smlouva zajistí Německu a Francii výsadní postavení. V Lisabonské smlouvě je zakotvena změna hlasování z jednomyslnosti na dvojí většinu představující 55% států a 65% obyvatel. Pokud se spojí Francie s Německem a jedním dalším lidnatým státem, například Itálií, tak přes ně "vlak nejede".

V EU nyní žije 482 miliony obyvatel. Německo disponuje 82 miliony, Francie 60.4 miliony a Itálie 57.6 miliony obyvatel. Blokovací počet 36% obyvatel (173.5) je tak snadno naplněn - tyto tři státy mají dohromady 200 milionů obyvatel. Pokud se spojí všechny nové členské státy, je jim to houby platné. Těchto dvanáct států nedosáhne ani na 45% států (12.15) ani na 36% - mají k dipozici pouze 105 milionů obyvatel. Celá EU tak bude v područí dvou států, které budou určovat směr "zbytku Evropy".

Prostřednictvím Lisabonské smlouvy by mohlo dojít i k revizi výsledků druhé světové války. Německý landsmanšaft si dělá naděje, že by mohlo dojít ke zrušení Benešových dekretů, na jejichž základě byli po válce odsunuti Němci a Maďaři a jejich majetek (nezřídka získán okradením obětí německé okupace) zabaven jako část válečných reparací. Tento postup byl stvrzen Postupimskou dohodou vítězných mocností.

Mnozí členové německého landsmanšaftu by rádi získali zpět zabavený majetek, ačkoli jejich předci byli odškodněni německou stranou, která dodnes České republice a Polsku neuhradila z válečných reparací vůbec nic. Mnozí čtenáři jistě mohou namítat, že při odsunu došlo k bezpráví, nicméně přehlížejí fakt, o kolik větší bezpráví se dělo na českých lidech.

Benešovy ústavní dekrety jsou součástí českých zákonů (viz Ústava České republiky, článek 112, odst. 3). Je to jeden ze sporných bodů ohledně souladu Lisabonské smlouvy s českou Ústavou. Nemyslím si, že by bylo dobré přijímat dokument, který může znehodnotit českou Ústavu na cár papíru a který vytváří bez ohledu na přání obyvatel státní útvar, kde o všem budou rozhodovat eurobyrokraté a kde Česká republika nebude mít šanci cokoli změnit.

Jaké změny přináší Lisabonská smlouva se můžete dozvědět buď na eurooptimistické stránce zde nebo na eurorealistické zde.

Mé články přebírají servery www.eportal.cz a www.soscr.cz