Sedmnáctý aneb Za tohle jsme cinkali?

Jak jde čas, z účastníků a aktérů se stávají pamětníci, nad jejichž paměťmi následující generace nudně zívá.

Národní třídaprofimedia

Nejinak je tomu i s dnešním výročím začátku Sametové revoluce. Ke své škodě musím přiznat, že jsem nebyl přímým účastníkem manifestace, která skončila brutální řežbou na Národní třídě, ačkoli jsem ty předchozí absolvoval s velkou chutí a nadějí, že se snad něco změní.

Zúčastnil jsem se demonstrací na výročí srpna, 28. října, Palachova týdne, ale právě onen sedmnáctý listopad jsem vynechal. Slavili jsme s několikadenním zpožděním otcovu šedesátku a mě přišlo daleko důležitější jít popřát člověku, který mi dal do života takřka vše a jehož jsem si moc vážil.

Když se vše provalilo, měl jsem z toho rozporné pocity. Na jednu stranu jsem byl rád, že jsem unikl brutálnímu výprasku od "helmutů" a na druhou jsem litoval, že jsem u toho nebyl, protože jsem vycítil, že jsem přišel o historickou událost a já zůstal mimo hlavní dění.

Nikdy mě nelákala nějaká politická funkce, ale před dvaadvaceti lety bych nezištně a pln nadšení ochotně přiložil ruku k dílu. Jenže kdyby jsou chyby a já se rozhodl ten den jinak. Po pár dnech, kdy se otevřely hranice na Západ jsem s tehdy těhotnou manželkou vyrazil na výlet do Vídně.

Západ jsem znal jen z filmů a z objemných katalogů, které se propašovávaly do tehdejšího socialistického tábora míru. Realita předčila očekávání. Při procházení vídeňského obchodního domu jsem měl sto chutí zakřičet jedno jediné slovo: "Proč?"

Vzpomínkovou oklikou jsem se konečně dostal k meritu věci. Za těch dvaadvacet let jsme hodně zapomněli. Dvaadvacet let je doba, za kterou vyrostla nová generace, která zná komunistický socialismus jen z filmů a vyprávění, stejně jako jsme my tehdy znali Západ.

Zapomněli jsme, že jsme žili v obřím koncentráku bez možnosti cestovat. Zapomněli jsme, jak jsme tenkrát něco jiného říkali doma a na veřejnosti, jak jsme museli své myšlenky skrývat, protože každý, kdo projevil veřejně nesouhlas s komunisty, šel nemilosrdně za mříže. Zapomněli jsme, že místo sedmnáctého jsme museli uctívat sedmého.

Zapomněli jsme, že v komunistických lágrech byly likvidovány skutečné osobnosti své doby, zapomněli jsme na ty stovky mrtvých na hranicích při útěku ze socialistického ráje, zapomněli jsme na tisíce umlácených a umučených komunistickými katy, zapomněli jsme na brutální bachaře vyžívající se v týrání, zapomněli jsme na statisíce lidí, kterým režim šlapal na paty, na vyhazovy z práce, ze škol a na neustálé špiclování.

Rovněž jsme zapomněli na to, jak jsme byli na každém kroku hlídáni tu uličním výborem, tu domovní důvěrnicí či přímo nasazenými estébáky do podniků. Zapomněli jsme na hodně věcí a dnes někteří s nostalgií v oku vzpomínají na komuniustický režim jako na dobu jistot.

Ano, měli jsme jistotu práce, tedy vlastně povinnost. Kdo nepracoval, šel za mříže. Dospělo to do takového stádia, kdy stát předstíral, že dává lidem práci, lidé předstírali, že pracují a stát předstíral, že je za tuto práci platí. Ten kdo byl skutečným pracantem bral méně než uvědomělý soudruh, kterého pro jistotu k práci nepouštěli.

Flákač bral stejně jako pracant. Mohli jsme si vybrat z dvou televizních programů a zboží v obchodech bylo jen výběrem o málo větším. Nechápu, jak se někomu může po tehdejší době stýskat a dokonce si přát její návrat. Vždyť jen když se porovnají ceny tehdejší a dnešní překvapivě zjišťujeme, jak bylo tenkrát draho.

Vezměme si například čtvrtku másla. Za komunistů stávala 10 Kčs (při tehdejším průměrném platu cca 2400 Kčs), dnes totéž máslo pořídíme zhruba za 35 Kč (při dnešním průměrném platu 24000 Kč). Bereme přibližně desetkrát tolik co tenkrát. Dokáže si dnes někdo představit, že by si šel koupit Škodu 120 za 530 tisíc?

Celé komunistické Československo bylo doslova zaostalou zemí. Ve fabrikách se dělalo na prvorepublikových flikovaných strojích, protože náhradní díly nebyly. Míra devastace byla ohromná, ale ten, kdo v tomto marasmu žil si to až tak neuvědomoval.

Dnes jsme svědky nadávání na demokracii, zejména na pravicové vlády. Prý byl náš mohutný majetek rozkraden. Který majetek ale mají kritici na mysli? Ten zdevastovaný, zaostalé stroje a technologie hodící se leda tak do muzea?

Za dvaadvacet let toho změnilo hodně, ale lidská paměť je krátká. Stálo by za to vybudovat nějaký skansen minulého režimu a povinně tam strávit měsíc svého života. Byla by to pro dnešní mladou generaci tvrdá škola a pro ty starší připomínka toho, jak "skvěle" se nám za bolševiků žilo.

Slyším kolem sebe hodně výtek a hlášek typu "a za tohle jsme cinkali?". Ano, přesně za tohle jsme cinkali, za dobu, kdy každý může veřejně říct svůj názor a není zaň popotahován a vězněn, za dobu, kdy můžeme volně cestovat, za dobu, kdy jsou rozdílné platy a plné regály zboží.

Další výtkou je, že stát dnes ožebračuje lidi, kteří nemají co žrát (že, Urbancová?). Jaká je realita se můžeme přesvědčit v nákupních centrech, kde důchodci tlačí plné vozíky zboží. Kradlo se dřív, krade se a krást se bude co člověk bude člověkem. Jen se dříve o těch krádežích mocných příliš nepsalo, vlastně ani psát nesmělo. Važme si toho, že máme svobodu a demokracii. To jsou totiž hodnoty, které jen tak z nebe nepadají.