Nepřítel sedmé velmoci

Sedmá velmoc je mocnější všech ostatních. Kdo si proti sobě pohněvá tisk, může si být jist, že mu to nebude zapomenuto.

Zdroj: blogspot.com

Tisk je znám svou honbou za různými senzacemi, které mu zvyšují čtenost, náklad a tím pádem i zisk. Máme tisk bulvární, kterému neradno věřit ani datum v záhlaví a tisk seriozní, který se snaží všemožně dělat svou práci poctivě. K této práci patří i tak zvané "čmuchalství", bez kterého by některé kauzy nemohly spatřit světlo světa.

Jak už to tak bývá, kromě opravdových kauz jsou i pseudokauzy, které se zpravidla objevují v okurkových sezónách. Novináři běžně používají utajeného natáčení skrytou kamerou. Získávají leckdy pokoutně záznamy z policejních odposlechů a při první vhodné příležitosti bez ohledu na to, zda jde například skutečně o prokázané protizákonné jednání, v klidu zveřejňují.

Tyto novináře nezajímá, jestli jimi označená osoba se skutečně něčeho dopustila. Jednoduše se na svou "oběť" vrhnou jako pirani. Dokážou svůj objekt zájmu veřejně zdiskreditovat a znemožnit v očích celého národa. Když se ukáže, že jejich obvinění bylo liché, odbyde se to nějakou omluvnou notickou, popřípadě mimosoudním vyrovnáním a jede se dál.

Ministr financí Miroslav Kalousek dal novinářům, jak se krásně říká, ochutnat jejich vlastní medicíny. Jeho prohlášení, že vlastní tajnou nahrávku schůzky šéfredaktorů předních listů, způsobilo doslova poprask. Reakce novinářů byla svým způsobem předvídatelná. Okamžitě se spustil křik o ohrožení svobody slova.

Pokud novnáři někoho tajně nahrají a veřejně ho znemožní, je vše v pořádku. Novináři jsou přeci hlídací psi demokracie. Běda ale, kdyby náhodou oni měli být terčem stejného postupu, který sami běžně používají. Následná reakce byla ta, že si ministr nechává sledovat novináře a další konspirační teorie.

Nechci zde tvrdit, že by novináři nedělali záslužnou činnost. Mnohdy jen díky nim vyplavou na povrch skutečné aféry, které by jinak zůstaly utajeny. Na druhou stranu si novináři musí uvědomit, že oni nejsou nějakou naprosto výjimečnou skupinou prominentů, kteří se mohou jiným hrabat v soukromí, že se přesně totéž může stát i jim. Od Miroslava Kalouska to byl husarský kousek a novináři by měli uznat, že je zkrátka "doběhl".

Na druhé straně je zapotřebí se zamyslet, zda je vhodné, aby takovou taškařici dělal ministr financí. Pokud by žertoval v nějakém zábavném nebo jiném televizním pořadu, a že to Miroslav Kalousek umí, bylo by vše v pořádku.

Pokud to ale udělá takovýmto způsobem coby ministr a ne jako například významný poslanec, naprosto tím devalvuje vážnost svou, svého úřadu a všech svých vážně míněných výroků. Koneckonců politické reakce na sebe nedaly dlouho čekat.

Jako obvykle nezklamali socialisté. Jako obvykle vyzývali k odchodu ministra finance z funkce. Kdyby měl být pokaždé vyzván k odchodu z důvodu žertování a bonmotů takový MIloš Zeman, pak by pršely výzvy jedna za druhou nepřetržitě a snad i 25 hodin denně.

Ani reakce Davida Ratha nebyla nepředvídatelná. Opět se uchýlil ke svému výroku o alkoholovém opojení, což už je tak obehraná písnička, že už není ani trochu vtipná a o trefnosti se dá s úspěchem pochybovat. Zjevně není David Rath schopen opustit své zaběhlé schéma a vymyslet něco nového. Měl by se u Miroslava Kalouska přiučit.

Každopádně udělal Miroslav Kalousek chybu a hodně velkou. Žertoval zcela nemístně. Vláda potřebuje být s tiskem zadobře, nemůže si dovolit rozkmotřit se se sedmou velmocí v době, kdy potřebuje pro své reformy získat veřejnost a přesvědčit ji o nutnosti takových kroků.

Vláda nepotřebuje válku s médii. O tom by mohl vyprávět Jiří Paroubek, jaké to je, když si proti sobě poštvete tisk. Ačkoliv byl Kalouskův žert zásahem do samotného středu černé, může se v globálním hledisku vládě vymstít. Na tohle měl ministr Kalousek myslet dopředu.