Nemohu být na bratry Mašíny hrdý

Po úmrtí Ctirada Mašína jsem si nechal chvíli odstup, abych se vyhnul záplavě leckdy až hysterických výkřiků. Stejně se v diskusi objeví...

Bratři Mašínovézdroj: krajane.radio

Po smrti Ctirada Mašína, jednoho z pětičlenné odbojové skupiny, se opět začalo mluvit o možnosti udělení státního vyznamenání. Na druhé straně se objevily názory tvrdě odsuzující jejich konání. I když se nad skupinou bratří Mašínových zamýšlím již potřetí (viz Zaslouží si Mašínové vyznamenání? a Hysterie kolem Paumerova pohřbu) stále mám z jejich konání značně rozporuplný pocit.

Na jednu stranu lze členy této skupiny považovat za hrdiny, protože se se zbraní v ruce postavili režimu, který se od toho nacistického, proti němuž bojovali jen o pár let dříve a byli za svůj boj vyznamenáni, nelišil. Rozhodně ale nebyli žádnými kladnými hrdiny, ba dokonce některé jejich činy byly veskrze jen kriminální.

Bratři Mašínové vůči své vlasti zahořkli. Nedokázali se vyrovnat s tím, že nejsou ověnčeni gloriolou statečných bojovníků za svobodu a že jejich čin zůstal de facto nepochopen. Alespoň to se dá vytušit z různých prohlášení, které učinili poté, co u nás komunistický režim padl.

O jejich činech bylo napsáno mnohé, a tak se určitě budu opakovat i vzhledem ke svým předchozím článkům zabývajících se jejich činností. Vedli soukromou válku proti režimu. Chtěli si obstarat zbraně, a tak zabili příslušníka SNB na malém městečku Chlumec nad Cidlinou.

Při dalším pokusu o obstarání zbraní zajali a odzbrojili dalšího příslušníka SNB, tentokráte v Čelákovicích. Poté, co ho omámili chloroformem, spoutaného a bezbranného ho podřízli. I za války by byl takový čin posuzován jako válečný zločin. Šlo tedy zcela jednoznačně o bezcitnou vraždu.

Zabití pokladníka Kovolisu při loupežném přepadení vozu převážejícího výplaty zaměstnanců může být považováno za neúmyslné, protože se pokladník pral s Josefem Mašínem o svou služební zbraň a ta náhle vystřelila. Další mrtví následovali při přestřelkách na území NDR, kdy skupinu pronásledovalo až 20000 příslušníků Volkspolizei a Sovětské armády. Třem z pěti se podařilo prostřílet si cestu do Západního Berlína. Zbylí dva členové byli zajati a popraveni.

Dobu, ve které se tento skutečný příběh odehrával, jsem nezažil. Přesto vím, jak vypadaly v té době u nás poměry. Byla to léta nejtvrdšího gottwaldovského teroru, kdy si nemohl být nikdo jistý tím, zda se náhodou druhý den neocitne jako nepohodlný člověk v rukách všemocné tajné policie.

Nezatížen onou dobou si mohu dovolit nezaujatý pohled, který se určitě nebude líbit mnoha lidem. Bratři Mašínové a jejich skupina prováděla cosi jako partyzánskou válku. Snažila se způsobit materiální a hospodářské škody. Jejich terčem se ale stali obyčejní lidé a řadoví venkovští esenbáci.

Obhajoba, že sloužili režimu zde nemá příliš opory. Mašínové nenaplánovali žádný útok proti pohlavárům jen proti těm nejmenším kolečkům v soukolí komunistického režimu. Nemohu být na bratry Mašínovi hrdý a nemyslím si, že by byli hrdinové.

Jejich činy byly příliš rozporuplné a kontroverzní. Nedokázali vlastně nic, režimu žádnou ránu nezasadili a kvůli podříznutému strážmistrovi Honzátkovi je považuji za vrahy. Hrdinové? Možná jen kvůli tomu, že se bránili režimu, ale zároveň vrazi. Vyznamenání si rozhodně nezaslouží.