Pochodu na uctění památky sedmnácti pařížských obětí islámských teroristů se v hlavním městě Francie zúčastnilo na 1 a půl miliónu lidí.
Celkem ve Francii pochodovalo okolo tří a půl miliónů lidí. Heslo "Je suis Charlie" obletělo svět a přihlásilo se k němu velké množství lidí včetně hollywoodských hvězd. Bez nadsázky se k němu bezděčně připojily stamilióny lidí.
Je zajímavější podívat se na to, kdo není Charlie. Je to pestrá a nesourodá směska. V prvé řadě, co vlastně znamená být Charlie? Je to vyjádření solidarity a protestu proti islámským teroristům a jejich výroku "Zabili jsme Charlie Hebdo".
Nic víc v tom nelze hledat. Pojďme se tedy podívat, kdo není Charlie. Samozřejmě na prvním místě samotní teroristé, kteří ve jménu své víry zavraždili sedmnáct lidí. Pak teroristické organizace, které vrahy označují za hrdiny a nejlepší rytíře.
Být rytířem znamenalo také dodržování určitého kodexu chování a zabíjení bezbranných v něm určitě nebylo. Není to ani hrdinství přijít a zastřelit člověka, jehož zbraní je jen pero a papír. Zrovna tak není hrdinství odpravit postřeleného policistu, který se vzdává.
Různé islámské organizace odsoudily útok proti redakci týdeníku, ale k heslu se nepřipojily. Skoro jako by odsouzení útoku bylo neupřímné a v skrytu duše naopak panovala radost, ale nechci spekulovat a podezřívat z licoměrnosti.
Okamžitě se vyrojily konspirační teorie, podle kterých to nebyl útok islamistů, ulice byly překvapivě prázdné, atd. Je zajímavé, že nemálo těchto konspirátorů zastává v konfliktu v jiné zemi proruský postoj, ač samo Rusko má obavu ze šíření radikálního islámu.
Charlie také nejsou ti, kteří jsou a priori protizápadní a kteří vítají vše, co je namířeno proti Západu a USA. Tato snad až chorobná nenávist vede ke schvalování odporného činu, jakým tento útok bezesporu byl. Nezřídka jde o lidi, kteří si dopřávají života a technologických vymožeností západního světa plnými hrstmi.
Setkal jsem se s odsouzením, že projevuji solidaritu s lidmi silně levicovými a někteří lidé, kteří také nejsou Charlie se na toto dívají stejnou optikou. Ano, je možné, ba skoro jist, že bych s osobními názory a postoji zavražděných redaktorů nesouhlasil či je kritizoval.
Nikdy ale nebudu souhlasit s tím, aby kvůli opačnému názoru někdo přišel o život. Takovou dobu jsme zde měli před více než 60 lety a vyznamenali se v ní ti , kteří ve jménu svého "rudého náboženství" posílali pro názor na šibenici.
Tady jde přeci o něco zcela jiného. Voltaire prohlásil: "Z hloubi duše s vámi nesouhlasím, ale budu se do krve bít, abyste to mohl říkat." De facto to platí i v tomto případě. Mohu být bytostně proti něčímu názoru či postoji, ale pokud dotyčný neporušuje zákon, má na to právo.
Někteří lidé mají zúžené černobílé vidění a pohybují se jen v úzkých mantinelech. Takoví pak vidí jen jedno pro ně významné hledisko a vše ostatní jde stranou. Takoví lidé jsou na obou stranách pomyslné barikády.
Charlie také nejsou věční sebemrskači. Pak jsou zde tací, kteří sice útok odsoudí, ale zároveň dodají, že si to redaktoři zasloužili, protože provokovali. Tito lidé jsou spíše ba straně islamistů. Mezi ně lze zařadit Tomáše Halíka, který anoncuje kandidaturu na prezidenta.
Různí připodělanci odsuzují vše, co by se mohlo někomu protizápadnímu nelibit. Takové lidi řadím mezi charakterové trosky. Nevědomky připravují půdu radikálním islamistům, protože právě teroristé pracují s lidským strachem a doufají, že si terorem vydobydou moc.
Poslední sortou, která není Charlie jsou věční kverulanti. Zjistí, kudy se ubírá hlavní proud a zcela programově jdou proti němu naprosto bez rozmyslu, zda náhodou hlavní proud nemá pravdu. Jsou stejně zaslepení jako ti, kteří vše vnímají jen černobíle.
Každý člověk, který používá svůj mozek s rozmyslem, zaujímá různé postoje takřka denně. Rozhoduje se podle sebe a svých zkušeností bez ohledu na to, co si myslí někdo jiný. V tomto případě nejde o to být in, ale vyjádřit solidaritu se zavražděnými, kteří se provinili svobodou slova a odsoudit zrůdný čin teroristů. Být Charlie je normální. Proto jsem Charlie.
