Jen Paroubek dokáže vyhrát a být opět druhým vítězem

Jiřímu Paroubkovi se splnil sen, vyhrál parlamentní volby. Vítězství vpravdě Pyrrhovo se mu ale stalo osudným.

Zdroj: ateo.cz

Již dlouho před volbami, někdy v loňském či dokonce předloňském roce jsem na stránkách blogu vyjadřoval svůj názor, že jedině výrazné vítězství ve volbách může Paroubkovi zachránit křeslo předsedy strany, protože jeho věčný konfrontační styl jeho stranu vede stále více do náruče komunistů.

Po zveřejnění výsledků voleb udělal Jiří Paroubek chlapský krok, když dobrovolně rezignoval na svůj post a nenechal se vynést v zubech, což by dozajista při jeho neochotě odejít sám zákonitě následovalo. Vyvaroval se svého výbuchu nespokojenosti a odmaskování se jak se mu to stalo před čtyřmi lety s jeho povolebním projevem "úderu srovnatelným jedině s únorem 1948".

Přesto bylo jasné, že si, jako už tradičně, neodpustí hledat viníka v řadách svých nepřátel ať už reálných nebo domnělých. A tak jsme se opět mohli dočkat odsouzení zlých pravicových médií, zmanipulovaných voličů a nepřízni vůči ČSSD vůbec. Ani slovo o tom, že by si snad za své postavení mohla ČSSD sama, či dokonce on, coby osoba s posláním od vyšší bytosti.

Je smutné, že v jeho rétorice a absolutním odtržení od reality pokračují jeho zbyvší přikyvovatelé, například zastupující předseda Bohuslav Sobotka. Ten sice naznačil, že se musí ČSSD změnit, ale paroubkismus bují vesele dál. Opět slova o nepřátelích a nepřejícnících doplněna požadavky, co ČSSD chce, na co má nárok a co mají jiné strany dělat.

Zcela komická je rétorika ČSSD v případě křesla předsedy poslanecké sněmovny. Zastupující předseda Sobotka nahlas vykřikuje o tom, že jeho strana má na tento post nárok a že ho má dostat. Možná by právnický elév mohl v ústavě najít, kde je psáno, že vítěz voleb nebo opozice má tento "automatický nárok".

Bylo by na místě Bohuslavu Sobotkovi decentně sdělit, že tento nárok neexistuje a vše záleží jen na tom, jak se politické strany, které mají v parlamentu většinu, dohodnou. Kromě toho, měl-li by být předsedou poslanecké sněmovny "létající Čestmír" Zaorálek, tak to už by bylo lepší, aby předsedu dělal kačer Donald.

Na druhou stranu je nutno podotknout, že je znakem vyspělosti a politické slušnosti, pokud je post předsedy parlamentu přenechán nejsilnější opoziční straně a já jen doufám, že rodící se vláda nepůjde ve šlépějích ČSSD v době jejích vlád v letech 2002-2006, kdy byl předsedou sněmovny právě Lubomír Zaorálek a kdy ČSSD nabubřele sdělila opozici, že vítěz bere vše.

Zpět k Jiřímu Paroubkovi. Ten nedokáže pochopit, že právě on je tím největším viníkem utrpěné výhry socialistů. Stále hledá viníka jinde, v pravicových médiích, ve svých spolupracovnících, ve facebooku. Přitom stačí, aby se podíval do zrcadla.

Čerstvý expředseda socialistů ustrnul v osmdesátých letech. Své straně nepřinesl prakticky nic, jen kolem sebe budoval kult osobnosti, ze socialistů vytvořil stranu jednoho muže, která s ním stoupá nebo padá. Nechtěl slyšet jiný názor než svůj a pokud se náhodou odlišný názor objevil, byl rychle umlčen.

Lidový dům vytvořil jakous takous analýzu volebního propadáku, ale až budou, řečeno slovy klasika "soudruzi hledat, kde se stala chyba", pak by neměli zapomenout na pár podstatných věcí:

• Povolební projev Jiřího Paroubka, v němž odhalil svou pravou tvář normalizačního aparátčíka zastydlého v osmdesátých letech.
• Obstrukce ohledně sestavení vlády po prohraných volbách
• Shození vlády uprostřed předsednictví EU a následné zhrození se, že se to opravdu povedlo společně s odmítnutím zodpovědnosti
• Neustálá konfrontační kampaň zaměřující se na program politického soupeře a neexistence své vlastní ideje.
• Personální bída, kdy nebylo vedle odstoupivšího předsedy dovoleno nikomu nějak výrazně vyrůst, obzvláště, pokud onen dotyčný nebyl Paroubkovým přívržencem.
• Avizovaná modernizace strany se smrskla pouze na změnu barvy strany a výměnu tělnaté brunety za blonďatou "bezmozkovnu" v podobě manželky expředsedy.
• Angažování Davida Ratha a herečky Brožové.
• Zastrašování, zesměšňování a kriminalizace těch, kteří projevili odlišný než Paroubkův názor veřejně.
• Odvolání předčasných voleb.
• Zákaz studentských voleb.
• Nepochopení a marginalizace řeckých problémů v souvislosti s rozhazovačnou politikou ČSSD.
• Propadnutí veřejným průzkumům, kdy STEM dodával do Lidového domu výrazně zoranžovělé průzkumy.
• Neustále lži vydávané za pravdu včetně i té poslední předvolební, že ČSSD podporuje hokejový trenér Vladimír Růžička.
• Jiří Paroubek.

Jak jsem psal výše, dokud se ČSSD nezbaví paroubkismu, bude trpět. Následovníků má více než dost, Bohuslavem Sobotkou počínaje, přes Davida Ratha a Lubomíra Zaorálka až po doktora Drymla. Pro obyvatele České republiky možná bude jedině dobře, pokud hledání českého Blaira, potrvá déle, aby bylo možno provést nutné reformy.

Buď jak buď, budoucnost ČSSD je nejistá, obzvláště, pokud se objeví na politické scéně nějaký další levicový politik, který bude schopen reálného vnímání situace, praqgmatického rozhodnutí a bude stejným populistou jako Jiří Paroubek. Pak by mohla budoucnost ČSSD být dokonce mimoparlamentní.