V levicově orientovaných kruzích naší společnosti se rozpoutala doslova hysterie okolo účasti vládních činitelů na pohřbu Milana Paumera.
Bratři Mašínové a Milan Paumer (dobové foto)Zdroj: zelee.info
Dne 28.2.2008 jsem na tomto blogu napsal článek s názvem "Zaslouží si Mašínové vyznamenání?". Prezentoval jsem svůj názor na činnost této odbojové skupiny a dospěl jsem ke svému osobnímu závěru, že nemohu bratry Mašínovy považovat za kladné hrdiny, protože jejich čin byl příliš kontroverzní a nelze jej chápat veskrze pozitivně.
Do komunistického SNB přešla řada prvorepubikových policistů, kteří později neměli na růžích ustláno. Domnívám se, že v roce 1953 už v SNB takových lidí bylo poskrovnu, přesto si myslím, že zajatý esenbák, kterého Mašínové následně omámili, svázali a bezbranného podřízli, si zkrátka takovou smrt nezasloužil, ať byl či nebyl komunista.
Stejně jako byla zbytečná smrt pokladníka při loupežném přepadení, kdy se s jedním z Mašínů přetahoval o svou vlastní zbraň. Na druhou stranu je ale nutno přiznat, že skupina Mašínů se hrdinsky postavila režimu, který neměl daleko k nacistickému a dokonce jej v mnoha ohledech i předčil.
Hysterie, kterou kolem vládní účasti na pohřbu Milana Paumera rozpoutali levičáci všech typů (soft i hard), je zcela nemístná. Je naprosto komické, když za totality vystudovavší právník vyčítá vysokoškolské studium za téhož režimu nynějšímu premiérovi. Že, pane Vyvadile?
Levičáci mají ve všem vždy hned naprosto jasno. Mašínové a Paumer byli sprostí vrazi a nic jiného. Podle stejné logiky, a teď nehájím přímo výše zmíněnou vraždu a zabití, by tedy museli být sprostými vrahy všichni lidé, kteří se zúčastnili druhého odboje, všichni ti komunisté i nekomunisté, kteří se zbraní v ruce bojovali proti nacistům.
Jak nelidský režim přinesli komunisté snad netřeba rozpitvávat, ale pokud je jedna část národa ochotna likvidovat jinou za účast v boji proti stejnému nepříteli, ale v barvách západních spojenců, je-li tato část národa ochotna tolerovat democidu na základě politického názoru a je-li tato část národa ochotna akceptovat i vykonstruované procesy a justiční vraždy, pak taková část národa není o nic lepší než ti, kteří za války posílali lidi do plynu jen na základě jejich příslušnosti k jistému etniku a rase.
Milan Paumer byl jeden z trojice bojovníků za svobodu. Za skutečnou svobodu a ne svobodu tak, jak si ji představovali rudí komisaři v rámci třídního boje a hesla "kdo nejde s námi, jde proti nám." Letáčková nechutnost, kterou mají na svědomí s velkou pravděpodobností právě komunisté nebo lidé, kteří mají k této zvrácené ideologii blízko a která Milana Paumera označuje jako vraha, je tak mimo mísu a vedena tak silnou chutí a snahou znectít mrtvého a ublížit pozůstalým, že vypadá skoro jako práce v režii STB.
Titíž lidé, kteří jsou ochotni vydávat za vraha člověka, který měl ve skupině bratří Mašínů jen funkci řidiče, přitom dokážou velebit člověka, který se nedá nazvat jinak než masovým vrahem. Tito lidé by nejspíše byli rádi, aby se opět objevil další Klement Gottwald, který by naší demokracii opět po bolševicku zakroutil krkem.
Právě tito lidé spoléhají na demokracii a zneužívají ji. Vědí, že se jim v demokracii za jejich, byť sebenechutnější názor nemůže nic stát, že je za jejich názor nikdo nezavře a nepošle kopat uran nebo na šibenici, jak to rádi dělali komunisté svým "třídním" a politickým protivníkům. Tito lidé si léčí svou frustraci z toho, že někdo dokáže být opravdu schopný a lepší než oni, že je někdo úspěšnější a že už o výdělku a funkcích (tím pádem moci) nerozhoduje stranická knížka, nýbrž právě schopnosti daného jedince.
Jak jsem psal v úvodu i ve svém prvním článku o Mašínech. Nemohu je považovat za kladné hrdiny pro přílišnou kontroverznost jejich činu, ale hrdinství vzepřít se zločinnému a zločineckému komunistickému režimu prokázali a nelze jim ho upřít. Jedovaté sliny od komunistů, jejich příznivců a přisluhovačů jsou samy o sobě tím nejlepším vyznamenáním, jakého se mohlo Mašínům a Paumerovi dostat.
