Eurohujeři, radujte se! Protektorát je tu

Německo chce zavést v Evropské Unii finanční protektorát nad všemi členskými státy.

Uli Deck

Kvůli dluhové krizi se v Německu rodí plán, podle něhož by se všechny členské státy musely podrobit kontrole v oblasti svých národních rozpočtů. Podle německého ministra financí Wolfganga Schäubleho by mělo dojít ke zpřísnění Paktu stability, přičemž by vše proběhlo v rámci přijaté Lisabonské smlouvy.

Členské státy by tak přišly o základní pravomoc státního útvaru, to jest hospodařit tak, jak potřebují a jak samy uznávají za vhodné. Je pro mě nepředstavitelné, že by měl svrchovaný stát svůj vlastní rozpočet dávat nikým nevoleným představitelům, kteří navíc nemohou mít úplný obrázek o potřebách té které země, ke schválení.

Už vůbec si nedokážu představit, že by měl svrchovaný stát svůj rozpočet měnit na základě rozhodnutí bruselských úředníků, ba dokonce že by měl svrchovaný stát být pod takovým diktátem. V takovém případě by se členské státy ocitly skutečně v postavení protektorátu, kdy si nemohou rozhodovat o vlastních financích.

Jsou situace, kdy stát musí přistoupit ke schodkovému rozpočtu vlivem nepředvídatelných okolností. Může přijít živelná pohroma nebo další celosvětová krize. Zodpovědní politici v dobách kdy se daří šetří na zlé časy. To, bohužel, nebyl náš případ, ale stále jsme na tom vůči jiným státům stále ještě dobře.

Duo "Merkozy" prý plánuje radikální kroky v boji proti dluhové krizi. Je paradoxem, že právě Německo s Francií dlouhodobě porušovalo Pakt stability a v EU dohodnutým sankcím se tyto státy jen vysmívaly, zatímco na ostatní byla přísnost.

Dluhová krize se týká eurozóny, ale rozšiřuje se i na ostatní členské státy EU. Je další neuvěřitelnou věcí, že německý ministr financí chce přísnou kontrolu nad státními rozpočty i u zemí EU, které nezavedly euro. To ale už opravdu zavání diktátem.

Mezitím se velké firmy již chystjí na rozpad eurozóny. Koneckonců v plánu Německa a Francie je, že státy, které se k novému přísnému paktu stability nepřipojí, budou z eurozóny vyhozeny. Domnívám se, že otázka nezní zda dojde k rozpadu eurozóny a pádu eura, ale kdy.

Celková předluženost a spotřeba budoucnosti vehnala "blahobytnou" Evropu do potíží. Vytloukání dluhů dalšími dluhy je naprosto nezodpovědnou politikou. Eurohujeři, kteří nás radostně ženou do každého sebenesmyslnějšího chomoutu, který si v Bruselu vymyslí, mohou slavit.

Konečně se jim podaří to, po čem toužili. Učinit z našeho státu nesvéprávný celek, který bude pod správou nějakého eurobyrokrata. Zavedení eura pro státy s rozlišnou ekonomikou byla od počátku chyba. Je jasné, že se nemůže porovnávat například Řecko nebo Portugalsko s Německem, nadto aby tyto státy měly společnou měnu.

Rozdíl mezi těmito státy byl zavedením společné měny zakonzervován a eurokonstruktéři s růžovými brýlemi, kteří si nikdy nepřipouštěli možnost nárazu žili v přesvědčení, že vše půjde jen podle jejich rýsovacích prken.

Realita je od růžových plánů vždy zcela odlišná. V EU se rozmohlo přizpůsobování nikoli plánů realitě, ale naopak reality plánům. Nemůžeme se tedy divit problémům, v kterých se EU nachází. Od doby, kdy Václav Klaus počátkem devadesátých let podával do EU přihlášku změnila se EU v těžkopádný socialistický moloch, který není schopen změny a jen bobtná.

Leckdy mám pocit, že EU existuje jen proto, aby desetitisíce úředníků mohly rozhodovat o životech jiných. Chce-li EU přežít, pak bude muset spolknout hodně hořký lék v podobě pádu eura, snížení životní úrovně a návrat k původní formě EU - samostatným spolupracujícím a vzájemně si konkurujícím státům. Vytvoření Superstátu podle plánů eurohujerů je možné jen za cenu daleko větší, za cenu svobody.