Cenou za záchranu eura další ztráta suverenity? Nechte si ho!

Krachující Řecko a další státy s problémy ohrožují euro. Cenou za jeho záchranu má být další ztráta národních suverenit a rozdělení Evropy na dvě kategorie členských států.

zdroj: České noviny

Evropa by se podle plánů měla rozdělit na státy s eurem a státy bez něj, přičemž by "pravidla hry" určovala ta první skupina. K tomu ještě nutno připočíst snahu o další a větší integraci. Kvůli euru tak reálně hrozí, že dojde k nucené federalizaci, kdy centrum v Bruselu bude rozhodovat za jednotlivé státy a kroky povedou státy původní patnáctky.

Nejprve se navýší záchranný fond na dvojnásobek, aby si zadlužené státy mohly půjčit až 500 miliard eur. Zadluženým státům budou ostatní státy půjčovat za velice příznivých úroků, prozatím jen ty z eurozóny. Protože ale byl Lisabonskou smlouvou stanoven princip kvalifikované většiny, nebude moci nic projít, pokud budou proti pouhé tři nejlidnatější státy s jedním přívěskem.

V praxi to tedy znamená, že Německo a Francie se spojí například s Itálií, která má velké potíže s dluhem a získají pro svůj postoj třeba i ten nejmenší členský stát výměnou za nějaké výhody a neprojde nic, s čím by Německo a Francie nesouhlasily. Pokud dojde na lámání chleba, prosadí si státy původní patnáctky vše, co budou chtít proti vůli zbývajících členů.

Příkladem může být právě tlak na změnu Lisabonské smlouvy kvůli záchraně eura. Postupně salámovou metodou tak bude ukrajováno členským státům stále více kompetencí a národních suverenit. Můžete hádat, kdo o svou suverenitu přijde nejdříve. Budou to nové členské státy, které neplatí eurem.

Decentralizace moci, za kterou se bojuje uvnitř členských států tak dostane pěkně na frak, protože se moc krásně zcentralizuje v Bruselu. Brusel kvůli euru získá takové kompetence, že dřívější mocenské postavení Moskvy v "táboře míru" bude proti tomu loutkovým divadlem.

Hospodaření států by totiž mělo podléhat evropskému kontrolnímu úřadu, který by schvaloval národní rozpočty. Jako by Brusel věděl lépe, co je pro členské státy dobré a jak mají vlády své státy řídit. Členské státy se tak dostanou do vazalského postavení, kdy nikým nevolení budou rozhodovat o osudech členských států.

Nevidím nejmenší důvod, proč by měl Brusel diktovat členským státům, jak mají hospodařit. Jenže zde se ukazuje hlavní problém společné měny. Eurokonstruktéři si nasadili růžové brýle a zcela, doufám, že ne záměrně, opominuli možné problémy.

V EU jiná, než souhlasná odpověď neexistuje, kritika je umlčována a zesměšňována, problémy jsou opomíjeny. Není divu, že při prvním vážnějším problému se tento hrad z písku začíná sypat. Euro mohlo existovat jako společná měna vedle národních měn, které by byly hlavní.

Má-li být cenou za euro nevolnictví a další odkrojování národních kompetencí a suverenit, pak ať si Brusel euro nechá pro sebe. Od doby, kdy Václav Klaus podal přihlášku do EU se tento spolupracující spolek samostaných a svébytných států změnil v monstrum lačnící po ovládnutí všeho a všech.

Bohužel, pokračuje to dál a dál. Kdyby v době vstupu bylo jasné, že se EU promění v superstát řízený vyvolenými a poníženým postavením nových členů, pak by bylo řešením do EU nevstupovat. Stali jsme se členy a snaha o ovlivnění směřování je brána na hůl.

Vystoupit z rozjetého vlaku jde velice těžko, protože to může skončit silným karambolem. Jsou ale věci, které by si členské státy neměly nechat líbit. Jenže co s tím, když si státy patnáctky mohou vše odhlasovat bez ohledu na ostatní státy? Jedinou myslitelnou cestou je stavět se na odpor a donutit EU, aby dodržovala svá pravidla. Buďme rádi za svou korunu. Ať si EU své euro nechá.