Pátek 18. července měl být den jako každý jiný. Týden jsem pobýval na
Šumavě s mamkou a pětiletou holčičkou Adélkou od našich známých. V
poledne pro nás přijela její maminka a vraceli jsme se zpět do Prahy.
To jsem ještě netušil, že nám všem tahle cesta málem změní celý život.
V pátek bylo venku pěkně ošklivé počasí, alespoň na šumavském Zadově, takže nás vůbec nemuselo mrzet, že odtud odjíždíme. Do Prahy se nám sice zpět nechtělo, ale počasí jakoby nás už posílalo domů - oblačno a občas i přeháňka. Maminka Adélky přijela o půl jedné a my jsme vyrazili pár měsíců starou Fabií směr domů. Cestu jsme měli naplánovanou přes Stachy, Češtice a Strakonice dále na Mirotice a okolo Příbrami, kde už bychom se pak napojili na rychlostní silnici R4. Cestou jsme se ještě zastavili na benzínce pro nějakou pěknou pohádku na DVD na cestu a toaletu. Vše probíhalo bez problémů. Už jsme byli na rychlostní silnici označené čtyřkou, když se to stalo...
Nedaleko za obcí Háje a blízko vesničky Jesenice se nachází křižovatka, která napojuje vedlejší silnici č. 118 s hlavní. Ze všech stran je pak tento úsek obklopen stromy. Po hlavní jsme se asi hodinu op poledni blížili k oné křižovatce asi stokilometrovou rychlostí. Ze silnice 118 se na hlavní chystala vjet asi pětadvacetiletá řidička. Zastavila, aby se podívala, jestli nejede nějaké auto zprava a zleva, podezřele dlouho však zůstala koukat doleva. Pak se rozjela… Blížili jsme se k ní zprava, z pohledu spolujezdce jsem viděl vše jasně. Zpočátku jsem si myslel, že se autu vyhneme, že proběhne vše bez problémů. Bohužel jsme byli příliš blízko...
Paní Ivana, maminka Adélky, se snažila strhnout volant doprava a sjet z hlavní silnice. To se nepodařilo. Nastalo něco, co si dokáže dobře představit ten, kdo podobnou situaci zažil. Ve zhruba stokilometrové rychlosti došlo k tomu, že jsme předkem auta narazili do pravého boku jejího vozu. Těsně před nárazem jakoby neexistoval čas. Slyšel jsem jen jakési slabé hlesnutí Ivany, která řídila. Čas se jako by zastavil, ale děj přitom plynul. Byl jsem účastníkem děje, ale nemohl jsem nic dělat. Ani jsem si nepřipadal jako figurka. Připadal jsem si zkrátka nijak. S autem se cosi dělo, ale co to bylo, popsat nedokážu. Pás mně zabránil v jakémkoliv pohybu, hned na to vyletěl airbag. Auto se kamsi pohybovalo, nevěděl jsem však kam. Hlava byla zabořena v bezpečnostním „polštáři“.
Nejhorší pocit, který si však nechci nikdy v životě zopakovat, byl, když auto zastavilo. Bylo hrozné nepříjemné ticho a najednou se ozval zoufalý dětský pláč. Nevěděl jsem, jestli jsem naživu nebo už je po mně. Brek se do mě zarýval jako nějaký neviditelný ostrý nůž. K tomu pak se ještě začal z auta hrnout nažloutlý dým. Hořet naštěstí nezačalo. Nejednou jako by se ve mně zalarmovaly všechny smysly. Otevřel jsem dveře a viděl jsem, co se stalo. Během chvilky se ve všech směrech začaly tvořit kolony aut. Auto našich známých mělo úplně zničený předek, vlétli jsme do vedlejší silnice za zatáčkou, vůz řidičky, která nám nedala přednost, zůstal stát na tahu na Prahu. Ještě teď to nechápu, ale podařilo se mi zachovat chladnou hlavu, podíval jsem se do auta a viděl jsem, že jsou všichni v pořádku.
I tentokrát platilo, že když se něco stane, lidé dokážou stát při sobě. Řidiči, kterým naše auta zabránila v další cestě, k nám byli velmi ohleduplní a zavolali záchranku. Já jsem mezitím zavolal tátovi a říkám mu, že jsme bourali. Také mě ještě napadl můj nejlepší kamarád. Nevím proč, ale zkrátka tak jsem přemýšlel. Mezitím k okraji vedlejší silnice došla i paní Ivana s Adélkou, zaplať Pánbůh, byla v pořádku, pouze v šoku, a hlavně moje mamka. Třásla se, byla také v šoku a hlavně si stěžovala na záda. Záchranáři z Příbrami byli výborní. V čele s hasiči byli na místě přibližně za pět minut. Vše zvládli na výbornou. Rozdělili si nás do dvou záchranných vozů a dopravili do staré příbramské nemocnice, kde už se o nás postarali a udělali potřebná vyšetření. Pro ně rutina, pro nás velmi důležitý krok. Hasiči se postarali o havarované automobily a řídili dopravu do doby, než dorazila na místo policie. A jak dopadla slečna, která vlastně celou havárii způsobila? Nestalo se jí naštěstí vůbec nic. Píšu naštěstí záměrně. Při zásahu záchranářů jsem slyšel, že je ve třetím měsíci těhotenství. My můžeme děkovat bohu, že celá dopravní nehoda dopadla tak, jak dopadla. Jsem rád, že někdo nebo něco tam nahoře nás má rádo a dalo (alespoň mě) tuhle závažnou lekci proto, abych se zamyslel nad svým životem a dokázal si ho víc vážit.
